Raw kuličky - jednoduché, rychlé, zdravé

Tip na zdravé mlsání z ingrediencí, které máme u nás doma vždy "po ruce" a nakupujeme je "bez obalu". Příprava zabere klidně i jen 10 minut a můžou se do tvoření zapojit jednoduše i děti. Živá strava si uchovává všechny výživné látky, takže žádné "černé svědomí" z takového mlsání :)

RECEPT

Bílé:
1 hrnek mandlí (nenamočených, neloupaných),
1 hrnek strouhaného kokosu,
3 - 4 lžíce medu nebo datlové pasty.
  
Hnědé:
3/4 hrnku mandlí (nenamočených, neloupaných),
1 hrnek strouhaného kokosu,
1/4 hrnku čokolády (raw a nalámané na menší kousky),
3 - 4 lžíce medu nebo datlové pasty.

Černé:
1 hrnek celého máku,
1 hrnek strouhaného kokosu,
3 - 4 lžíce medu nebo datlové pasty.

Datlová pasta:
1/2 - 3/4 hrnku vypeckovaných datlí s asi 1 dcl vody rozemeleme v mixéru. 

Mandle/mák a kokos rozemeleme v mixéru, přesypeme do mísy, přidáme med nebo datlovou pastu, ze vzniklé hmoty vytvarujeme kuličky a dáme na malou chvilku ztuhnout do lednice.
Pro zpestření můžeme do středu mandlovo-kokosových přidat celou mandli (nejlépe několik hodin předem namočenou ve vodě) a do makovo-kosových rozinky.
0

Tip na výlet pro milovníky přírody - Lánská obora

Nikdy jsem nebyla v Lánech a protože na mě na Facebooku "vykoukl" tip na výlet s dětmi právě do obory v Lánech, vydali jsme se tam. Strávili jsme tam příjemné nedělní slunečné odpoledne.


Procházka převážně lesem, piknik v zpřístupněné části obory, pozorování daňků a jelenů, krmení divokého prasátka, posezení u rybníka a výborná zmrzlina v nedaleké obci při zpáteční cestě do Prahy.

Kousek od Prahy, žádný problém s parkováním, celý okruh trvá asi 5km a je sjízdný s kočárkem, i na odrážecím kole. Svačinu s sebou! :)

Na okraji obce Lány, přímo na proti Lesní správy Lány je třeba přejít přes malou lávku a silnici a vydat se lesní cestou, která leží napravo od dřevěného trůnu. Tam začala naše cesta Naučnou stezkou Lánská obora. Asi hodinovou pomalou chůzí lesní pěšinou jsme došli do zpřístupněné části obory (nachází se asi v polovině stezky). Ideální místo k posvačení. Je možné využít stolů s lavicemi nebo posedět na trávě. V areálu jsou vyhlídky pro pozorování zvěře při krmení, naučné tabule s informacemi o zde žijících zvířatech, veverky na stromech, jezírko s rybami, i několik herních prvků pro děti.

Otevřeno je od 1.května do 30. září. Středa, čtvrtek 15 - 18 hodin, sobota 14 - 18 hodin, neděle a svátky 10 - 18 hodin.
Vstupné: 30,- Kč dospělí, 15,- Kč děti do 15 let, děti do 3 let zdarma.
Krmní zvěře je v sobotu i neděli oficiálně v rozmezí 14 - 15 hodin, ale při naší návštěvě se konalo už kolem 13:30. Krmení znamená, že z vyhlídky je možné v dálce pozorovat traktor, který zvěři přiveze jídlo. :)



Hned vedle areálu bydlí divoké prasátko - samice Berta. Na vlastní nebezpečí je možné ji krmit. Někdo přinesl suché rohlíky, my ji dali naše oříšky a rozinky.

Po cestě k autu jsme ještě na chvíli zastavili u rybníka Pánova louka. Musí se kvůli němu odbočit z trasy a tím si celou procházku prodloužit asi o kilometr. Krásná příroda, hlasité kuňkání žab, jeden koupající otužilec, pár laviček k odpočinku. Místo dobré k "vypnutí", relaxaci i k hrám. :)

Zmíněná výborná zmrzlina se nachází ve středu obce Kačice. Dům není označen žádným nápisem, pozná se však dlouho frontou zákazníků až ven na ulici (alespoň pokud je víkend a slunečné počasí).

Bylo to fajn a Lány stojí za návštěvu určitě víckrát. Spoustu doporučených míst jsme za jednu návštěvu s malými dětmi nestihli.
Děkuji za inspiraci na výlet blogu www.sdetmivbaglu.cz.
0

Veganský dort bez cukru nejen pro děti


Před pár dny jsme oslavili druhé narozeniny našeho syna Matea. Nechyběl samozřejmě dort, ovšem nebyl tradiční. Vyrobila jsem takový, který koresponduje s našim životním stylem. Takový, který může sníst dvouleté dítě klidně "celý na posezení". 

Nejsme vegani a ani nejíme převážně raw, ale upřednostňujeme tzv. živé stravování.

Zdravé suroviny, raw krémy z ořechů a semínek, žádná umělá sladidla, jednoduchá příprava :)
(K přípravě másel z ořechů a semínek je třeba výkonný mixér.)

RECEPT:

Korpus
4 zralé banány,
3/4 hrnku jablečného pyré (rozmačkaná povařená jablka),
1,5 hrnku špaldové mouky,
1 lžička jedlé sody,
1 lžička skořice.
V míse smíchat mouku, jedlou sodu, rozmačkané banány i jablečné pyré. Vzniklé těsto dát do pečícím papírem vyloženého menšího hlubšího plechu a péct 20 min na 180 °C.
Po upečení z těsta vykrojit 3 či 4 menší kolečka (pomocí nože a většího hrnku či misky).
Já vykrojila 3 kolečka a ze zbývajícího těsta jsem nakrájela menší řezy - kdyby Mateo snědl celý dort sám, aby mohli ochutnat i ostatní :) 

Náplň
Čokoládová tahini pasta:
2 hrnky sezamových semínek (ideálně semínka namočit na 8 hodin do vody, poté propláchnout a nechat usušit - klidně v troubě, nebo použít semínka krátce opražená),
1/2 hrnku oleje (olivového lisovaného za studena),
kostka kvalitní čokolády (množství dle chuti).
V mixéru rozmixovat nejdříve samotná semínka a až vznikne hmota, přidat čokoládu a olej a mixovat do hladké pasty. 

Kešu-kokosové máslo:
3/4 hrnku kešu,
1 hrnek strouhaného kokosu,
špetka skořice,
1 lžíce datlového sirupu (rozemleté datle s vodou), či medu.
Ve výkonném mixéru pomlít kešu s kokosem, dokud se nepřemění na tekuté máslo a v závěru přidat skořici a sirup (med).

Jedno patro jsem promazala čokoládovou tahini pastou a pokladla na kolečka nakrájený banán, druhé patro kešu-kokosovým máslem a opět banán a celý dort pokryla čokoládovou tahini pastou na vrchu posypanou strouhaným kokosem.

Korpus je dle receptu z www.madamecoquette.cz

Foto by Tomáš Hlaváč https://tomashlavac.format.com/




0

Slovinsko - krásná příroda, milí lidé a velké porce v restauracích :)

V dubnu jsme se vydali na 10 denní výlet do Slovinska. S dětmi, autem, přes Homeforexchange.com, se zastávkou v Itálii, do vnitrozemí i k moři.

Do nedávna jsem měla Slovinsko spojené pouze s cestou do Chorvatska, kdy se přes něj rychle přejede, zanadává se na zpoplatněný kousek dálnice a spěchá se na chorvatské pobřeží. Tak o něm mluvilo moje okolí. Před rokem mě však zaujalo vyprávění o Slovinském přímořském městečku Piran a já zatoužila se tam podívat. Slovinsko se v mých očích proměnilo na zemi s krásnou přírodou, kterou je velká škoda jen profrčet autem.


Navštívili jsme oblast Julských Alp s úžasnou řekou Soča, která má specifické modrozelené zabarvení, jenž je způsobeno vysokým obsahem rozpuštěného uhličitanu vápenatého. Všude samé hory, vodopády, klikaté silnice a sem tam malá vesnička či horské městečko. Žádné pestrobarevné paneláky ani obchodní centra. Slovinsko je pro mě hornatým venkovem s milými lidmi a s velkými porcemi v restauracích. :)


Moc jsme si oblíbili cestování prostřednictvím sdílených domovů. My poskytujeme náš byt, který pronajímáme a stejně tak upřednostňujeme "vacation home" u našich potenciálních domácích. Jen co jsme se v lednu vrátili z Kanárských ostrovů, které pro nás byly první zkušeností s tímto typem ubytování, zasedla jsem k počítači a na zmíněném serveru obeslala několik rodin ze Slovinska s naším zájmem o výměnu. 

Souhlasila Mojca a Vojko z malé vesničky Svino poblíž Italských hranic. Vlastní penzion, který se nachází v prvním patře jejich domu. Vřele nás uvítali (vlastním domácím likérem), byli nám k dispozici po celou dobu našeho pobytu (opět i s likérem) a v přátelském duchu jsme se i rozloučili (opět přípitkem :)) Mojca nám dokonce pomohla s vypráním oblečení, dostali jsme od nich spoustu tipů, co a jak ve Slovinsku navštívit a koupili jsme si od nich několik lahví výborného domácího vína.



Z našeho 10 denního domova jsme na 2 noci odcestovali do italského přímořského městečka Duino. To je charakteristické hradem vyčnívajícím na kopci nad mořem a prý se tu natáčel film Účastníci zájezdu. A z Duina pak na jednodenní výlet do "vysněného" Piranu.


V Piranu je třeba počítat s tím, že autem se do centra nedostanete. Parkuje se v několika patrovém parkovacím domě a pak se musí pěšky cca 15 minutovou procházkou nebo autobusovou linkou. Autobus je zdarma, parkování na 7 hodin vyšlo na 13 euro. Prožili jsme tam krásný den - ochutnali levandulovou zmrzlinu, házeli do moře kamínky, procházeli se po promenádě, ale i malými zašitými uličkami. Na náměstí Giuseppe Tartini se naši kluci projížděli s jinými dětmi na koloběžkách a odrážedlech, krmili holuby a racky a poprvé jsme ochutnali Gibanicu.


Po cestě od moře zpátky "domů" jsme navštívili ve městě Postojna jeskyni Postojnska jama. 2 hodinová prohlídka byla započata i zakončena jízdou vláčkem, díky které jsme si připadali jak Harry Potter, když si jel vyzvednout peníze do trezoru v bance :)


Další krásný den jsme strávili návštěvou známého slovinského jezera Bled. Vydali jsme se tam vlakem z obce Most na Soči. Je to velmi fotogenické místo hlavně díky ostrovu s kostelem, který se nachází téměř uprostřed jezera. I když je to jedno z nejnavštěvovanějších míst Slovinska, procházka kolem celého jezera byla moc příjemná, dlouhá 5,5 km a zvládli jsme ji celou s kluky na odrážedlech.


S klukama jsme zvládli i výšlap k vodopádu Kozjak. Zaparkovali jsme poblíž kempu na okraji města Kobarid a strávili víc jak 2 hodiny v krásné panenské přírodě. V závěru cesty k vodopádu to byl trošku adrenalin - musí se přejít po kamenech v řece a poté po úzké dřevěné lávce připevněné na skále. Stojí to ale opravdu za to!


Tipy a zajímavosti:
-Porce v restauracích bývají opravdu velké. Četli jsme o tom v recenzích několika restaurací, když jsme googlili, kam zajet na jídlo, a potvrdilo se nám to. Jednou nás dokonce paní číšnice zastavila při objednávání se slovy, že už nám to stačí, že už toho máme dost :D A dobře udělala!
-Když prší, není ve Slovinsku moc možností co navštívit - alespoň ne s dětmi a v oblasti, kde jsme byli my - jeden celý večer jsme strávili hledáním na internetu, kam případně zajet, ale nic jsme nenašli. :)
-Od kamarádky jsme dostali tipy, co ve Slovinsku ochutnat, tak se o ně dělím dál:
ajvar (pomazánka z pečené papriky a lilku), prebranac (zapečené fazole), prekmurská gibanica (jablečný dezert).


-Město Kobarid je známé i pro své "vyhlášené" štruklji - knedlíky s ořechovou či jinou sladkou nádivkou. Malé, drahé, ale výborné!












-A co nás hodně pobavilo - děti se slovinsky řeknou otroci :) 
0

Domácí jednoduchý přípravek proti klíšťatům

Začala klíšťová sezóna, tak tady je tip na velmi jednoduchý přírodní přípravek proti klíšťatům.

Je to už třetí rok, co našemu pejskovi neaplikuji ŽÁDNOU CHEMII na tělo (do těla!), abych ho před klíšťaty uchránila. Navíc to je téměř ZADARMO a BEZ OBALU!

Začala jsem se řídit tím, že na tělo si namažu nebo nastříkám pouze to, co bych i snědla. Vždyť kůže je náš největší orgán! Není to nedobytná stěna! A řídím se tím samozřejmě i u dětí a také u zvířat. 

Co potřebujeme:
rozmarýn, hřebíček, vodu a nějaký menší rozprašovač.

Doba přípravy: 5min.

Postup:
na litr vody potřebujeme hrst čerstvého či sušeného rozmarýnu a menší hrstičku hřebíčku. Koření nasypeme do hrnce a přelijeme vroucí vodou. Necháme vystydnout, zcedíme, přelijeme do rozprašovače a před každou procházkou psa postříkáme.


Na sezónu nám vždy stačila max 1/3 dávka.

Každý rok si na recept vzpomenu jakmile u Damiho objevíme první klíště. Hned, jak přípravek začneme používat, klíště se už za celou sezónu neobjeví! Opravdu je ale třeba aplikovat minimálně 1x denně, ideálně před ranní procházkou.

Chystám se to aplikovat také na sebe i na děti.

0

Vyšinutá nebo inspirativní třiatřicítka? Ať si každý vybere :-)

A je to tady, Kristova léta! Před 10 lety jsem byla krátce po rozchodu z dlouholetého vztahu a myslela jsem si, že jsem stará a už si nikoho nenajdu (našla jsem!).
Přesně dnes je mi 33 let a stará si rozhodně nepřipadám! :) Můj manžel říkával, že ženy jsou nejkrásnější těsně po třicítce a nedávno výrok upravil na věk od 30 do 50 let, takže jsem klidná! :-D

Posledních několik let jsem neměla narozeninový den moc ráda. Smsky s textem typu: "Pořádně si dnešní den užij!" mě nečinily žádnou radost, spíš naopak! Měla jsem pocit, ŽE BYCH MĚLA SLAVIT, PROŽÍVAT NĚCO VÝJIMEČNÉHO, a já přitom narozeniny trávím úplně OBYČEJNĚ... Stalo se pravidlem, že místo toho, aby je můj muž trávil se mnou a POŘÁDNĚ JSME SI TENTO DEN SPOLEČNÉ UŽILI, seděla jsem doma a on byl buď pracovně vytížený, nebo obíhal obchody a vybíral mi vhodný dárek (což kdybych předtím věděla, vymluvila bych mu to!). K tomu jsem se nikdy nijak zvlášť nebála stárnutí, ale měla jsem tendenci již několik dní před tímto "významným" dnem opakovat, kolik že mi to vlastně UŽ bude! 

Díky genům a tělesné konstituci vypadám pokud ne jako dítě, tak maximálně jako teenager. Lidé mě běžně oslovují slečno a před asi 4 lety na mě jedna paní na ulici vykulila oči, když zjistila že mám dítě, a zvolala: "Cože, já myslela že vám je 12!" :D Pevně věřím, že když mě někdo pozná blíže, odhadne mě alespoň na čerstvě dospělou, která už alespoň nějaká ta životní moudra pobrala. :-D 

Letos tomu však bylo jinak. Dnešní narozeniny jsem strávila opět OBYČEJNĚ, tentokrát však KRÁSNĚ OBYČEJNĚ, harmonicky, s klidem v duši a s úsměvem na tváři! Už mi je úplně jedno, kolik mi je let. Je to jenom číslo, které nic neznamená. Důležitější je mentální věk a přístup k životu. :-) Co nám se Zbynďou začala být blízká myšlenka minimalismu a přestali jsme si dávat hmotné dárky, ulevilo se nám. Neočekávala jsem a nepřála jsem si žádné dárky od nikoho. I tak se mi jich však pár sešlo a naprosto mě odzbrojily (v dobrém slova smyslu) tím, jak byly osobní! A dají se jíst nebo číst, takže se nevylučují s mojí minimalistickou cestou. Co mi však udělalo opravdu velikou radost, byl nespočet zpráv s tím, že jsem pro lidi inspirací. To je přesně to, proč před necelým rokem vznikla myšlenka na tento můj blog! Přála jsem si mezi lidi šířit inspirativní myšlenky a informace (ať již moje, nebo od lidí, kteří inspirují mě) a jsem moc ráda, že se mi to s největší pravděpodobností daří.

Zatím co část mé rodiny, po čtení příspěvků zde na blogu, o mě tvrdí, že jsem vyšinutá, od mých přátel a známých mám spoustu kladných reakcí. Je vtipné, jak na jednu věc může každý pohlížet úplně jinak. S někým rezonuje, jiného popuzuje. Pro někoho jsem blázen, pro jiného inspirací. :) 

Chvilku jsem se odhodlávala jít se svými myšlenkami "na trh" a blog spustit. Bála jsme se případných negativních reakcí. Ale "Být úžasný znamená být sám sebou. Nepotřebuješ být přijat ostatními, potřebuješ přijmout sám sebe." a to je přesně ta myšlenka, se kterou se ztotožňuji. Stejně tak jako s výrokem: "Dosáhla jsem toho bodu ve svém životě, kdy už nepovažuji za nutné na kohokoliv zapůsobit. Pokud mě mají lidi rádi takovou, jaká jsem, je to fajn. A pokud ne, je to jejich věc."

Říká se, že vrána k vráně sedá. Já vyletěla z hnízda, vydala se vlastní cestou a jsem vděčná vránám, které potkávám, které se ke mně přidávají nebo ke kterým mám možnost se v jejich letu připojit já a učit se od nich! A že jich je! 

Jsem zvědavá, kam dolétnu za dalších 10 let. Těším se na to :) 

2

Klasická školka? Nic pro nás!

Nejsem zastáncem toho, že malé děti potřebují kolektiv mnoha vrstevníků (a ještě k tomu často). Naopak si myslím, že jim neprospívá. Malé děti potřebují hlavně rodiče nebo jiné blízké lidi, kteří jsou vždy na jejich straně a jsou jim k dispozici kdykoliv. Potřebují kolem sebe celé generační spektrum - starší děti, od kterých se mohou učit, mladší děti, kterým můžou být zase vzorem naopak oni nebo kterým můžou pomáhat. Potřebují i dospělé a seniory, muže i ženy, ne bandu stejně starých. Se staršími nebo naopak s mladšími dětmi většinou nesoupeří, nepřou se s nimi o hračky, nedohadují se tolik, jako se stejně starými, tedy s dětmi, které jsou na tom dost podobně, co se týče psychického vývoje.

Neposílala bych svoje děti pravidelně a často do kolektivu, který vedou dospělí, které ani téměř neznám. Nevím, jaké zastávají hodnoty, neznám jejich životní filozofii. V klasických školkách se jedná nejčastěji o skupiny vedené převážně ženami, které jsou většinu času zavřené s větším počtem dětí v místnosti. Kde mají tyto PANÍ UČITELKY brát trpělivost na každého človíčka zvlášť? Jak mají řešit jejich rozepře či nešvary? Kde mají brát energii na věnování se všem dostatečně, s láskou a respektem? 

Pět dní v týdnu děti budit a rychle odbýt snídani jen proto, aby stihly být včas ve školce? To bych nechtěla! Naši kluci vstávají, až když se sami probudí, někdy jdeme snídat hned, jindy si předtím dlouho hrají. TO je pro nás přirozené. Večer se nemusíme stresovat tím, že "už je pozdě, musíme jít spát, abychom ráno vstali". Kluci jdou spát, až se jim samotným chce. Nemusí usnout "na povel", vědí moc dobře sami, kdy se jim chce spát. Nerozhodujeme to za ně my - rodiče. Někdy usnou těsně po večerním čtení, jindy si chtějí ještě hrát. 

Ještě nechodí do školky?? Ptalo se a divilo hodně lidí v našem okolí po Timonkových 3 narozeninách. Proč by měl? Ptala jsem se já. V naší společnosti je zvykem, že děti školky navštěvují. Rodiče jim často nechávají i rezervovat místo a jen co jim jsou 3 roky, na nic nečekat a nastoupit (DO SYSTÉMU). Většina rodičů podle mého ani moc nepřemýšlí nad tím, proč tam své malé človíčky vlastně dávají. Mnoho dětí na začátku pláče, ale "Jen co odejdete, tak přestane", slyší hodně maminek od paní učitelky, nebo "Však ono si zvykne", radí často příbuzní. Setkávám se i s rodiči, kteří vědí (!), že jejich děti do školky nechodí rády, a přesto je tam každý den posílají. Proč to dělají? Proč si má díte na NĚCO ZVYKAT? Proč ho učit, že o sobě nesmí rozhodovat samo? Protože se to TAK DĚLÁ. :(

Důvod, proč chodí děti do školky, je pro mnoho rodičů v mém okolí hlavně: "odpočinout si od dítěte", nebo "získat čas na práci". Zjistila jsem, že když dětem měníme častěji prostředí, nemám potřebu si od nich "odpočinout", trávím s nimi čas ráda. Nejsem na ně sama, to je také velmi důležité. S manželem se oba věnujeme umělecké branži, máme tedy poměrně dost volného času a když jdeme "do práce", nabije nás to a domů se vracíme s novou energií, elánem a patřičným odstupem, který se často hodí. Můžeme si brát i kluky s sebou, když je to žádoucí. Ano, máme povolání, které nám dovoluje většinu času být s našimi dětmi, ale věřím, že to tak může mít každý, protože: "Jaké si to uděláš, takové to máš".   

Zatím co spoustu dětí tráví čas v klasické školce, ty naše si jsou většinou pány svého času. Chodíme na delší procházky se psem, někdy k někomu na návštěvu, sem tam se potkáme se sousedy na předzahrádce na kafi. Někdy "hlídáme" i jiné děti, chodíme do divadla a také poměrně hodně cestujeme. Dost často slýcháváme: "Počkejte, až budou děti chodit do školy, to už nebudete moc odcestovat, kdy se vám zachce." Ale ano, budeme! :) Naše děti nebudou chodit do klasické školy.

Neztotožňuji se s principy a chodem klasických školek, moc ale fandím školkám lesním. Jednu takovou v Toulcově Dvoře na Praze 10 navštěvuje náš starší syn Timi - 2x týdně už rok. Prvních pár měsíců tam trávil jen dopoledne a od jeho 4 let tam zůstává i na odpolední odpočinek. Má to tam moc rád, vždy se těší. :)

Co mi vyhovuje na naší lesní školce? Všechny děti jsou pohromadě, žádné rozdělování podle věku. Většinu času tráví venku a jako případné zázemí jim slouží maringotka, kde i mohou odpoledne odpočívat při čtení pohádek. Navštěvují hospodářská zvířata, pozorují hmyz na louce, zahradničí, jezdí na raftu, zpívají si, jezdí na výlety, hrají si na řemesla, hřejí se u ohně, vyrábějí nejrůznější předměty, nebo se "jen" šťourají klackem v zemi. Schází se jich poměrně málo - nejčastěji kolem 10ti dětí a věnují se jim 2 PRŮVODCI - Karel s Katkou nebo Magdou. Ti si s dětmi tykají, jsou s nimi kamarádi a tak se k nim i chovají. Nenutí je do ničeho, děti je respektují a oni respektují je. K tomu všemu ještě velký bonus - školková jídelna získala certifikát Skutečně zdravá škola - dětem vaří z kvalitních surovin, velmi často v bio kvalitě. A nemusíme kvůli Lesníčku brzy vstávat, stačí dorazit do 9 hod.


Ano, musíme si za tuto školku zaplatit, ale 3 000,-Kč měsíčně z našeho rodinného rozpočtu za to, že Timonek tráví 2 dny v týdnu z velké části v přírodě a v kolektivu, který má životní hodnoty a priority podobné těm našim, nám za to stojí. 

Proč stát tento typ školek, spolků a sdružení více nepodporuje?! :(
1

Nechodíme do lékárny

Nepamatuji si, kdy jsem byla naposledy v lékárně, nemám naštěstí důvod. Nebývám moc nemocná, ani můj manžel, ani děti. Dříve, před dětmi, jsem na tom byla jinak. Stačilo mi se jen mihnout kolem nemocného a už jsem lehla také. Těžko říct, jestli za mou nynější odolností vděčím pouze přírodě, která mě, jako kojící matku, chrání (kojím nebo jsem těhotná už víc jak 5 let), nebo přispěla i změna stravování. Kluci nechodí do klasické školky, ale do lesní, takže k chytání bacilů také nemají tolik příležitostí a častější pobyt venku je otužuje.

Když už se "o nás něco pokouší", má to zpravidla rychlý průběh a zvládneme to (možná hlavně proto!) díky našim přírodním léčivům:


"Aladinova kouzelná lampa":nevím, jak přesně se to jmenuje, jako jediné to není přírodní (ano, můj neoblíbený plast) a koupili jsme to v lékárně :D Vždy tím ale naše případné léčení se Zbynďou začínáme (děti bychom zatím nepřesvědčili). Jakmile máme sebemenší podezření, že je na blízku viróza, naplníme "lampu" teplou vodou, odměrkou přidáme sůl, rozmícháme a propláchneme si nos. Lze to i bez této pomůcky, ale s ní je to jednodušší a příjemnější.

Česnek:
vyloupneme stroužek a cucáme jako bonbón kdykoliv se nám chce nebo nám to situace dovoluje :)

Domácí pečený čaj z aronie:
Nazýváme to "domácí Coldrex". Více v článku zde.

Zázvorový čaj:
zázvor nakrájíme na kousky nebo nastrouháme, zalijeme horkou vodou, dochutíme medem a pijeme několikrát denně. Nepřidávat citrón! Čaj má zahřát organismus, citrón by ho naopak ochladil.

Šípkový čaj:
na podzim jsme si natrhali šípky a celou zimu si z nich sem tam (preventivně ale i na chuť) uděláme čaj. Je plný vitamínu C, takže při podezření blížícího nastydnutí jeho pití zintenzivníme. Je výborný i v kombinaci s rakytníkem (více v článku zde).

Cibule s medem proti kašli:
Když nás nachlazení přeci jen zdolá, místo kupovaného sirupu na kašel nakrájíme cibuli a prolijeme ji medem. Cibule téměř hned pustí šťávu a dávkujeme si ji po lžičkách, kdy nás napadne.

K tomu denně minimálně jedno jablko - po celý rok! Říká se, že jedno jablko denně nás ochrání před doktorem. Slyšeli jste to? :)

Samozřejmě máme doma lékárničku s "první pomocí", kterou si bereme všude na cesty s sebou, ale její obsah naštěstí nemáme důvod použít. Až na kapičky Audiron, které jsou čistě přírodní a již několikrát se nám osvědčily při onemocnění uší.


Proč tedy chodit do lékárny, když si vystačíme s obsahem naší špajzky. Jaké jsou vaše zkušenosti nebo tipy? Díky za ně! 
0

Nenosím podprsenku!

A je to oficiální :-) Všechny podprsenky jsem před pár dny vyřadila ze svého šatníku.

I když už je to více jak 2 roky, co místo nich nosím bikiny bez kostic, klasických podprsenek jsem se stále úplně nezbavovala. Až teď, po přečtení knihy Babské rady od profesorky Strunecké mi došlo, že už je nikdy nosit nechci!

Klasickou podprsenku jsem vyměnila za pohodlné bikiny už na začátku mého druhého těhotenství, tedy v době, kdy započala moje nynější transformace. V době, kdy jsem začala být více senzitivní a začala jsem více vnímat svoje tělo - jeho potřeby a signály. Došlo mi, že mi je její nošení nepříjemné, tak proč si dělat nepohodlí?! Dříve jsem o tom nepřemýšlela, nošení klasické podprsenky s kovovými kosticemi jsem brala jako dogma, tak jsem ji nosila. Už po narození mého prvního syna jsem ji na celé léto nahradila vrchním dílem plavek (bikinami na šňůrky bez kostic) a nosila je nejen doma, ale i na své taneční lekce, kde je potřeba se také cítit pohodlně. Klasickou podprsenku jsem si ale sem tam oblékla. Teď už nechci. Lehoučké plavky na zavazování se mi osvědčily už nesčetněkrát i ve společnosti (zavazování za krkem se hodí třeba u společenských šatů). Když mám barevné a vykukují z pod trička, sem tam se mě někdo zeptal, jestli jsem byla plavat :-D,  když jsou ale černé, nikdo se nad tím nepozastavuje. A doma chodím bez :-)

Anna Strunecká ve své knize poukazuje na Sydney Singer a Soma Grismaijer, kteří napsali knihu Dressed to kill - vyšetřili přes 4 000 žen a zjistili, že u žen, které podprsenku nenosily vůbec, bylo riziko vzniku rakoviny prsu 1:168. U žen, které nosily podprsenku maximálně 12 hodin denně, onemocněla 1 z 52 a ve skupině těch, které nosily podprsenku 24 hodin denně, postihla rakovina prsu 3 ze 4 žen.

Těsná podprsenka prý může bránit toku lymfy, způsobit zatvrdliny a cysty a nošení kovových oblouků pod prsy v oblasti, kde se nacházejí důležité akupunkturní body, je nebezpečné z pohledu mnohých kineziologů a čínských chiropraktiků. 
0

Já dříve a já dnes

Za poslední 2 roky jsem prošla neuvěřitelnou transformací. Změny ve stravování, v pohledu na svět, v hodnotách, … V něčem jsem se navrátila k tomu, co jsem cítila před mnoha lety, ale co jsem si rozumem vysvětlila, že to "mám mít jinak", v některých věcech "jsem se našla" - ucítila jsem, že s tím rezonuji, spoustu věcí "mi došlo".

Tato moje transformace započala na konci 1. trimestru mého druhého těhotenství, od té doby jsme přečetla nespočet knih (odhaduji že v průměru 2-3 do měsíce) a cítím, jak se každým dnem "posouvám" - směrem dopředu.

Vše začalo po shlédnutí dokumentu Cukr Blog, který poukazuje na to, jak moc se rafinovaný cukr objevuje v našich životech (aniž bychom o tom vždy věděli) a jak moc je to špatně. Byly zrovna Vánoce a my se u tácu s cukrovím (jak jinak než s hromadou cukru) rozhodli ze dne na den s průmyslově vyráběným cukrem v naší domácnosti skoncovat.

A pak se to na nás začalo valit jako lavina – lepek, kravské výrobky, kosmetické a úklidové přípravky plné chemie, jednorázové obaly, igelitové sáčky a tašky, plast v kuchyni, nadměrná konzumace masa, chemické postřiky, zbytečné nakupování a hromadění věcí, … 

OD NAUČENÉ MASOŽRAVKYNĚ K VYTOUŽENÉ BÝLOŽRAVKYNI
Odjakživa jsem měla vřelý vztah ke zvířatům. Nikdy jsem nesouhlasila s jejich zneužíváním. Je v pořádku, když má někdo farmu s menším či větším počtem koz, prodává mléko, vyrábí sýry a jogurty, k tomu nabízí vajíčka od slepiček, pokud mu zrovna nějaká zbudou. Respektuje-li však koloběh přírody a potřeby zvířat (v zimě prostě slepičky vajíčka moc nenesou a kozy nedávají mléko, ale odpočívají, připravují se na nové jarní plození). V pořádku mi naopak nepřijdou velkochovy a masová produkce. Proto jsme si našli "naši" kozí farmu a zdroj na domácí vajíčka od opravdu šťastných slepiček a naučili jsme se, když je jich zrovna málo, nahrazovat je třeba při pečení lněným semínkem. Nákup kravského mléka omezujeme na minimum a kupujeme bio farmářské. Kde to jde, tam jsme ho nahradili mléky rostlinnými, které si sami (jednoduše) vyrábíme. Maso jíme maximálně 1-2x za týden, a i to máme z malých chovů. Když je čas porážky, farmář domluví rozvoz/vyzvednutí a my si uděláme zásoby do mrazáku. I když jsem od dětství měla problém s pojídáním masa, věřila jsem okolí, že je důležité ho konzumovat, a tak jsem se ho "konzumovat snažila". Nyní jsem se ale začala řídit svými tělem, a to mi říká, že ho moc často jíst nepotřebuje. Ani naše babičky neměly maso na talíři každý den. V letních měsících už vůbec ne. Proč je masa takový přebytek, proč ho "vyspělá" společnost jí tak moc ve velkém? Domorodci si uloví zvíře, když mají opravdu hlad, a ještě mu poděkují a využijí ho celé, neplýtvají. 

OD PRŮMYSLOVĚ ZPRACOVANÝCH POTRAVIN ZE SUPERMARKETŮ K EKO SEZÓNNÍMU JÍDLU OD FARMÁŘŮ 
Nikdy mě nebavilo nakupování v supermarketech, vždy jsem se snažila čas v nich strávených snížit na minimum, ale chodila jsem tam, a to dost často. Pro ovoce a zeleninu, pro nejrůznější slazené jogurty, balené sýry, rohlíky, polévky z pytlíku, sáčkové čaje, pizzu z mrazáku, kečupy a jiné chemo omáčkysem tam nějaký ovocný džus. Dnes tam zajdu jednou za několik týdnů koupit maximálně toaletní papír.  Většina z výše zmíněných poTRAVIN z našeho delníčku zcela vymizela. Nejíme už téměř žádné průmyslově zpracované jídlo a zeleninu a ovoce nakupujeme z ekologického zemědělství (více v článku zde) a něco si i sami pěstujeme. Dříve jsem se nepozastavovala nad tím, že si v lednu můžu koupit rajčata, dnes bych si už chemicky ošetřenou zeleninu či ovoce, co k nám putuje často i přes půl světa, nekoupila. Nehledě na obrovský ekologický dopad, který takto pěstovaná plodina způsobuje, potažmo její pěstitelé to podporovat nebudu! 

 V našem jídelníčku jsme také výrazně omezili bílou mouku – mouku, která je zbavena veškerých živin a vlákniny, která pouze zalepuje střeva. Pečivo si moc nekupujeme, raději si sami upečeme chléb v domácí pekárně nebo muffiny či koláč. To vše z mouky celozrnné - špaldové, žitné, pohankové, rýžové, ...   

OD CHEMIE K BABSKÝM RADÁM 
Přechod od všemožných lahviček plných chemie na všemožné části těla k obyčejnému přírodnímu mýdlu jsem popsala v článku Na tělo bez chemie. Stejně tak, jak ocet nahradil celou naši dřívější početnou sbírku nejrůznějších chemo prostředků na úklid (článek zde). Skoro se mi až nechce věřit, co všechno jsem nakupovala a co všechno jsem potřebovala, teda myslela si, že potřebuji vlivem reklamy a okolí. Jak moc jsme tím zatěžovali životní prostředí i naše tělo. Přitom je tak jednoduché tyto věci vůbec nevpustit do našich domovů, stačí si opět vzpomenout na naše babičky. 

OD HROMADY IGELITEK K SÍŤOVCE 
Všemožně se bráníme pouštět si domů také jednorázové obaly (hlavně ty plastové). Je to jen pár let zpátky, co jsem se rozčilovala v Albertu, kvůli tomu, že jim došly tašky za korunu a nemůžou mi jich několik dát. Nyní si raději danou věc nekoupím, než abych ji musela dát do igelitového sáčku. Naprosto je bojkotuji, stejně tak i potravinové fólie a igelitky. Plast lze v našich domácnostech bez problémů nahradit, také to není tak těžké (více v článku zde). Na nákup dnes nevyjdu bez "staré dobré" síťovky nebo látkové tašky. 

Z SHOPAHOLIČKY MINIMALISTKOU 
Igelitové tašky jsem začala odmítat všude v obchodech. Dříve jsem nakupovala hodně - a hodně do igelitek. Skoro každý měsíc nové boty, sem tam kabelku, triček nebylo nikdy dost. Až jsem objevila kouzlo minimalismu (více zde). Není mi nyní lhostejný ani původ oblečení - jak je možné, že k nám triko putuje z jiného kontinentu a stojí 100,-Kč? Dostal vůbec ten, kdo se na jeho vzniku podílel, férově zaplaceno? Je vyrobeno z ropy nebo z kdo ví čím postříkané bavlny? Proč se sem vůbec takové zboží dováží, to ho u nás nedokážeme vyrobit? Na nelogičnost cestování z kontinentu na kontinent (a mnohdy i zpět) narážím však všude, kam se podívám. A tak jsem přestala nakupovat zbytečnosti a věci v akci. Než si něco nového pořídím, pořádně si promyslím, jestli to opravdu potřebuji a pokud ano, hledám způsoby, jak nepodporovat to, s čím nesouhlasím. Věci raději z druhé ruky než úplně nové, boty kvalitní kožené nebo veganské a nejlépe fair trade, oblečení z eko bavlny a ideálně vyrobené u nás.

Z MĚSTSKÉ HOLKY DUŠÍ VENKOVANKA 
Neměla jsem ráda zimu. Teda v dětství ano, pak mě to přešlo. Koukala jsem na ni čistě z mého sobeckého pohledu - je mi zima a nelyžuji, takže mě nebaví. Teď v ní ale vidím tu logiku, jakou má příroda všude. Přijala jsem ji a najednou mi zima není. Stejně tak jsem se jako teenager nerada hrabala v hlíně, nechtěla jsem rodičům pomáhat na chalupě na záhoncích. Nyní je to jedna z mých oblíbených činností. Každé přímé setkání s matkou zemí a přírodou obecně mě neskutečně nabíjí energií a uklidňuje zároveň. Stačí malá procházka mezi stromy a všechny případné dosavadní problémy se rázem změní v naprosté zbytečnosti. Stačí chvilku pobýt venku v zeleni a vše je rázem zalité sluncem, i když zrovna nesvítí. Myslela jsem si, že jsem městská holka, že bych na venkově žít nemohla, ale nyní tam čím dál radši "utíkám". 

OD WORKHOLIČKY K POŽITKÁŘCE 
Dříve jsem neuměla moc odpočívat. Každou chvilku jsem se snažila něčím vyplnit - alespoň vzděláváním se nebo četbou, když už ne vyděláváním peněz. Všechny moje aktivity mě bavily, postupně jsem ale objevila kouzlo i v "nic nedělání" - sedět a koukat... a kochat se a užívat si přítomného okamžiku. A nemít z toho špatný pocit, že něco promarňuji. Umím si více užívat obyčejných věcí než před pár lety. Dopřávám si často "pohodičku" a naučila jsem se nikam nespěchat - nechat věci, ať plynou samy, nikam je netlačit... nikoho nikam netlačit. Více přemýšlet než slepě následovat, ale někdy zase moc nepřemýšlet a více naslouchat své intuici. Více být než mít.

Australští původní obyvatelé Aboridžinci neslaví žádné jmeniny ani narozeniny, slaví v okamžiku, kdy sami poznají, že se ve svém vývoji (mentálním) posunuli, a tak je tedy co slavit s ostatními. Každý si o tom sám rozhodne (doporučuji knížku Poselství od protinožců od Marlo Morgan). Cítím to podobně a chce se mi slavit


0

copyright © . all rights reserved. designed by Color and Code

grid layout coding by helpblogger.com