Krmit nebo nechat dítě BÝT?

Budit miminka na kojení či jim dávat jen stanovené množství mléka. A proč vlastně kojit? Nejde to? Nevadí, dej mu mléko umělé. Nebo kravské.
(Opravdu, můj muž byl od 1. měsíce svého bytí živen kravským mlékem).

Z pohledu mé generace většinou až neuvěřitelné, čím se řídila generace našich rodičů, když my jsme byli malé děti. To my (moje generace) už VÍME.

Jenže ouha. Se třetím synem jsem OBJEVILA BLW (baby let weaning - dítětem vedené odstavení) a mám pocit, že to, co jsme (já a Zbynďa) prováděli jako rodiče prostřednictvím jídla hlavně našemu nejstaršímu synovi, je pro mne teď s odstupem také neuvěřitelné.

BLW metodě by se klidně mohlo také říkat 'nechat dítě BÝT'. 

Mixovali jsme, mrazili ve tvořítkách na led a pak rozmrazovali ve vodní lázni a tato, často naprosto bez chuti, pyré jsme mu pod záminkou letících letadel chtěli lžičkou vpravit spíše rovnou do krku, než jen do pusy.
Kaše bez chuti byly ještě ta lepší varianta. Často byly až nechutné - kdo by jedl například maso rozmixované s mrkví?

A hlavně aby se mu nepodařilo nám obsah lžičky vyklopit dřív, než ji do něj dostaneme. "Letiiii letadloooo. "

Abych nepřeháněla, ne vždy to bylo nedobré. Třeba pyré z jablek je vlastně pochoutka. ALE! Přece dítě nerozmazlíme sladkými chutěmi - začít hezky se zeleninou - radilo se v příručkách o dětském stravování (nebo spíše OTRAVOVANÍ?). 
Nepamatuji si, kde a kým vším jsme se nechali inspirovat tak, že jsme odpojili selský rozum (jedna má kamarádka trefně poznamenala, že naše babičky - rozuměj selky - určitě nemixovaly, když nebyly mixéry - jak to bylo, ví někdo?), ale nějak nás ani nenapadlo, že by se dítě mohlo krmit samo. A dokonce, že by si i samo vybíralo, co si dá? Cože!? Rodič ví přece lépe než dítě, co potřebuje.

JENŽE. Když začnete děti chápat jinak, než jako nesvéprávné stvoření bez rozumu, začnete jim důvěřovat (důvěřovat přírodě), tak najednou přestanete chápat, jak jste jim to mohli udělat. Udělat to, že jste je krmili lžičkou a často něčím, co oni ani třeba nechtěli jíst.

Alespoň jsme Timonkovi nesvazovali ruce, aby nám nemohl lžičku odpinknout - ano, i o takovém případu jsem totiž slyšela a je to jen pár let, co toho byla moje kamarádka jinde svědkem.

TAKŽE, nejmladšímu Eliamkovi nabízíme, představujeme, ukazujeme, nic víc. Jak příjemné a jednoduché. VÍC NIC. Jí to, co jíme my - přirozené jídlo (ne průmyslově vyrobené poTRAVINY). Pouze případně nakrájíme na kousky, které se mu snadno uchopí. Je pro mě krásné pozorovat, jak ho to baví, jak se mu den ode dne zlepšuje jemná motorika, jak ochutnává víc a víc a jak jídlo plive míň a míň.
A když se někdy zapomenu a chci mu dát jídlo rovnou do pusy, nenechá se :) Převezme si to do své ruky a až poté ochutná. A pokud ochutnat zrovna nechce, prostě si nevezme.
Stejně tak, nabízím-li mu něco v tekutější podobě - také si lžičku s obsahem chce dávat do pusy sám nebo alespoň řídit moji ruku. 

Kdybych to tak umožnila i starším synům... Ale to je myšlenka za zatáčku, jak říká Jaroslav Dušek.
Proč praktikovat BLW? Doporučuji tuto knihu. 


0

Osvícená matka

"Působíš jako osvícená matka, ale v žádném případě to tak není." Řekla mi nedávno moje máma. Teda napsala mi to, do očí by mi to nejspíš nesdělila. Napsala mi také, jakou bych měla být ženou svému muži, co vše bych měla a neměla dělat. "Místo toho abys, ...", ach ta očekávání.
To by byl Zbynďa překvapený, kdyby najednou ze ženy, kterou si vybral a se kterou se rozhodl žít, byla jiná žena - podle představ mé maminky.



Zkouším si představit, jaké by to asi bylo, kdyby naše děti byly přesně takové, jaké je chceme mít my rodiče? Kdyby se chovaly přesně tak, jak požadujeme a dělaly, co my chceme. A cítily a chtěly vše tak, jak my (rodiče) považujeme za správné. Bylo by to určitě příjemné. Nic bychom neřešili, byli bychom v pohodě, my - rodiče.

Co ale náš osobnostní růst? Růst celé společnosti? Lebedili bychom si všichni v pohodlné bublině. Myslím, že bychom za chvilku i všichni vypadali stejně nebo alespoň velmi podobně. Vývoj by se pravděpodobně zastavil.

Vždyť právě díky našim dětem se stáváme lepšími.

Díky dětem a tomu, jak nám zrcadlí, na sobě můžeme pracovat, učíme se více respektovat, uznávat, bezpodmínečně milovat.
Děti nám ukazují, jak lze vnímat svět, co je důležité a co ne, udržují nás v přítomnosti.

Můžeme děti plácat přes ruce, snažit se zastavovat jejich emoce, rovnat je do škatulky, porovnávat podle tabulek nebo (a) jim diktovat co mají, nemají, smí, nesmí, "spi!", "nespi!", ... To vše pro naše pohodlí a status dobrého rodiče.
A nebo je můžeme nechat růst a sami vedle nich také růst.


'Odpustit' ve smyslu 'pustit', 'být' ve smyslu 'nezasahovat'.

Rozumím. Být pouhým pozorovatelem svých dospělých dětí, kterým už nemůžu dát zaracha nebo na zadek, když se chovají jinak, než mi je příjemné, může být mnohým značně nepohodlné. Uznávat, uznávat, uznávat. A důvěřovat. Kdo šanci být rodičem už dostal, ať nechá své děti chopit se role průvodců životem jejich dětí po svém. Ať je připraven dát radu, pokud si o ni děti řeknou, ale neradit bez vyžádání. Ať je tady stále pro ně, ale ne proti nim. To by se mi líbilo.

Jaké by to asi bylo, kdyby rodiče byli přesně takoví, jaké si je děti přejí? Jeví se mi to jako mnohem přínosnější varianta.

Nejsem osvícená matka. Jsem matka, která chybuje, za své chyby se nestydí a učí se z nich. Matka, která se ráda vzdělává, inspiruje, sdílí. Matka, která bezmyšlenkovitě nenásleduje všechny naučené vzorce.
Jsem přesně taková matka, kterou moje děti potřebují. Jasně, že jim nějaká  traumata zanechám, tomu se zřejmě vyhnout nelze (alespoň asi ještě ne naší generaci rodičů, snad těm příštím už ano).
Jak se píše ve Čtyřech dohodách (Don Miguel Ruiz): dělám vše nejlépe jak dovedu, ale ne lépe.
1

Děti jsou z nebe

Našemu Eliamovi jsou necelé čtyři měsíce. Od narození téměř nepláče, velmi často se usmívá a spí celou noc jen s jedním kratším kojením. Je velmi pohodové miminko.

"Vyfasovali jste hodné dítě", řekla mi kamarádka. Nevyfasovali, my jsme si ho porodili. Tedy, neporodili jsme si hodné dítě, ale spokojené dítě bez sebemenšího traumatu. Eli se narodil doma, lotosově. Do náruče mé a mého muže. Do teď na něj sáhli jen čtyři jiní lidé a bylo to pouze na chviličku a v mé bezprostřední blízkosti. 

Jsem mu stále na blízku. Nosím ho často v šátku, když mě potřebuje, jsem mu hned k dispozici (případně můj muž).
Jeho potřeby plníme s láskou a ochotou.

Čůrá i kaká většinou na nočníček. Jsme s ním tak sladění, že poznáme, kdy potřebuje. Poznám, kdy chce jít spát - umí dát najevo, že chce do šátku nebo už uložit do peřin (spíme samozřejmě v jedné posteli). Nakojím ho a on klidně spí začátek noci beze mně.
Nepoužíváme dudlík a prozatím ještě ani jednou nebyl v kočárku. Nekapu mu žádné Déčko. Kapičky jsem užívala pár týdnů já (abych mu vitamín předala v mléce) a co začalo být venku krásně, nechávám ho přes den střídavě kratší dobu na sluníčku (už náš druhorozený syn nebyl ani jednou natřený žádným opalovacím krémem). Na jeho tělo (ani do těla) jsme nepoužili žádnou chemii - žádné šampóny, vlhčené ubrousky, jednorázové pleny ani mastičky. Plínky používáme látkové - prané v domácím gelu vyrobeného ze sody a mýdla s Jelenem (jak na to popisuji v článku ZDE). Díky úspěšným snahám o bezplínkovou metodu a nepoužívání jednorázových plen není třeba pořizovat ani aplikovat žádný přípravek na opruzeniny. Po koupeli používáme bambucké máslo nebo kvalitní rostlinný olej. U pediatričky jsme byli prozatím jen jednou, když mu byly dva týdny (a to primárně kvůli matrice).

Eliamek je naše třetí dítě. Můj přístup prvorodičky k našemu prvnímu miminku byl výrazně odlišný oproti přístupu nyní ke třetímu.

Od poslouchání rad z okolí jsem se konečně přes všechna svá tři těhotenství začala řídit pouze svou intuicí.
Věřím sobě a svému miminku. Jsme na sebe napojeni. Mám k sobě i k němu důvěru. Netápu. Přesně vím. Dovoluji si naslouchat sobě i jemu. Věřím sobě i jemu, jsem klidná a Eliam je mým odrazem. 

Jsem si jistá, že kdyby se změnil pohled na porody a na přístup k dětem všeobecně, mohli bychom mít doma všichni malé anděly. Protože DĚTI JSOU Z NEBE.



Více o našem domácím porodu v článcích:

MŮJ PŘÍBĚH O DOMÁCÍM PORODU,

a

__________________________________________________________________________________________________________________

Všechny naše ověřené metody, recepty a tipy šetrné jak k nám tak k přírodě jsou pohromadě v mém téměř šedesáti stránkovém eBooku:
EBook vznikl po mém několikaletém objevování, po několikaměsíčním nošení v hlavě, několikatýdenním dávání na papír a datlování do počítače.

Pořídit si jej můžete ZDE - díky, že v tom jedete se mnou :)

S láskou Eva Severin Šporcová

0

Jak se náš třetí syn narodil lotosově

O lotosovém porodu jsem se poprvé doslechla od kamarádky, která takto porodila holčičku před několika lety. Zaujalo mě to, ráda jsem si vyslechla proč a jak, ale nějak víc jsem se tím dále nezabývala. Dvě děti jsem již měla, v obou případech jejich placenty zůstaly k likvidaci v porodnici. Tenkrát jsem jim nepřikládala žádnou váhu. Vůbec mě nenapadlo si je odnést a nechat zpracovat (např. na homeopatika) či rituálně přenechat matce Zemi.

Co znamená 'lotosový porod'?
Jde o porod, při kterém není pupeční šňůra po porodu dítěte přestřižena. Dítě tak zůstává spojené s placentou, dokud nedojde k samovolnému oddělení pupeční šňůry od pupku (zdroj: Wikipedia).

Náš syn Eliam s jeho placentou 2. den po porodu

Když jsem otěhotněla potřetí, věděla jsem, že to chci jinak. Od porodu prvního i druhého syna se mi výrazně změnil pohledu na spoustu věcí, včetně vnímání důležitosti příchodu člověka na svět. A tak jsem začala porod a věci s ním více studovat.
Při dvou předešlých těhotenstvích jsem nečetla žádné knihy ani nevypracovávala porodní plány. Moji jedinou přípravou byl výběr porodnice.
Při třetím těhotenství jsem však cítila velkou potřebu se v tomto tématu více vzdělat. Poslouchala jsem nejrůznější rozhovory, koukala na inspirativní videa a poprosila výše zmíněnou kamarádku, aby mi půjčila nějaké knihy s tématikou těhotenství a porodu. Přivezla mi mimo jiné knihu Lotosový porod, já se do ní začetla a mnoho věcí tzv. se mnou rezonovalo.
Když do knihy nahlížel můj muž a pročítal si některé z kapitol, náš v té době šestiletý syn se ho vyptával, o čem si čte. Zbynďa mu v krátkosti popsal, co se běžně dělá s pupečníkem a placentou v porodnici, že v jeho případě tomu bylo stejně, ale že je i jiná možnost a to nic nepřestřihávat a počkat, až sám odpadne. "Ale to přece nemůžou dělat", reagoval docela emotivně Timi na vyprávění o přestřihnutí. Druhý den ráno si vzal papíry a tužku a nakreslil miminko v bříšku s placentou, narozené miminko s neodděleným pupečníkem a placentou a miminko s již odpadlým pupečníkem. Zanechalo to v něm velký dojem a v nás jeho reakce také.

Mé těhotenství pokračovalo a já jsem postupně nacítila, že jestli se naše třetí miminko narodí lotosově nebo ne, bude záležet až na konkrétních pocitech po porodu. Informace, jak s placentou případně zacházet jsme měli a stejně tak, jaké jsou další možnosti jejího využití. Zjištění, že moje porodní asistentka se o ni umí postarat a vyrobit z ní například homeopatika, bylo pro mě příjemné a věděla jsem, že i to může být varianta, kterou zvolíme. Můj muž se nejvíce ztotožnil s představou, že placentu vrátíme matce Zemi a já věděla, že tak, jak to má být, ucítím, až to bude opravdu aktuální, tedy po porodu.
A tak se také stalo. Po narození našeho třetího syna jsem čekala na vypuzeni placenty 1,5 hod. Miminko jsem porodila doma - více o našem domácím porodu v článku: 

MŮJ PŘÍBĚH O DOMÁCÍM PORODU.

Připojeného na pupečník jsem si ho okamžitě po zachycení přitiskla k sobě. Byla jsem klidná, věděla jsem, že porod placenty může trvat delší dobu. Porodní asistentka zmiňovala úplně bez problémů třeba hodinu, já slyšela o případu, kdy to trvalo dokonce hodin pět. Pár minut předtím, než placenta vyšla ven, jsem ucítila nutnou potřebu se rozhodnout, jak s placentou naložit a placentu tak případně z mého těla propustit. Přišla mi myšlenka, že jsem rozhodnuta zakopat ji na naší zahradě. Tím jsem zároveň výrazněji otevřela možnost lotosového porodu, protože v případě zpracování by musela být placenta do tří hodin v lednici. Krátce po tomto mém rozhodnutí placenta na dvě kontrakce vyšla.

Stává se například, že ženy nevědomky zadrží placentu v těle, aby na sebe upoutaly pozornost, je-li po porodu mířena hlavně na miminko. Doprovod u porodu by měl ženě dát laskavé pozornosti dostatek.

Vůbec jsem necítila, že bychom měli pupečník přestřihnout. Přišlo mi naprosto přirozené, nechat vše tak, jak je. Střihnout do pupečníku, i když dotepal, jsem v tu chvíli vnímala jako nechtěný zásah.
Velkým zážitkem pro mě bylo seznámení se s placentou. Porodní asistentka ji před námi očistila od krevních sraženin, ukázala stranu s tzv. stromem života (tvořeným z cév, které se shlukují do pupečníku) a blánu, která tvořila nyní kapsu a dříve obal, ve kterém je miminko v děloze obaleno. 

Musela jsem porodit třetí dítě, abych se blíže dozvěděla, jak přesně tento, pro miminko velmi důležitý orgán, vypadá.

Eliam byl s placentou spojen tři a půl dne. Uvádí se, že miminka se od pupečníku oddělí v průměru za tři až devět dní. Celé ty dny jsem si s Elim v klidu a soukromí ložnice užívala hýčkání mého muže, který vařil, jídlo mi nosil až do postele a zajistil vše, co bylo potřeba. Já jen odpočívala s miminkem přilepeným tělo na tělo. Oblečenou měl jen látkovou plínku se svrchními kalhotkami a rozhalenou lehkou bavlněnou košilku. 

Placentu jsme měli první den v cedníku umístěným v míse a od dalšího dne zabalenou v látkové plínce a umístěnou v malé misce. Tak se snadno přenášela, když jsem nesla Eliamka do koupelny na umytí v umyvadle.
Plínku jsme jednou či dvakrát denně vyměnili za novou, čistou. Nijak více jsme se o ní nestarali - neumývali ani nesolili, jak se často doporučuje. Neměli jsme pocit, že by to bylo potřeba. (Eli se narodil v zimě, v létě v teple by starání se o placentu bylo asi více nutné).

Během čtvrtého dne jsme se Zbynďou zacítili, že už bychom ji chtěli odpojit. (Už o pár hodin dříve jsem si vizualizovala, jak se již seschlý pupečník odloupl.) Zbynďova potřeba byla silnější a já ji chtěla respektovat. Chtěla jsem však, že počkáme, až starší synové večer usnou, abychom na to měli klid.
Po odchodu kluků do postele jsem chtěla jít Eliho, odpočívajícího na mém hrudníku, přebalit a objevila jsem pupečník odpojený. Pospíchala jsem do ložnice za zbytkem rodiny plná euforie. Všichni jsme se radovali a kluci, kteří do té doby Eliho tolik nevyhledávali a nekontaktovali (kromě seznámení těsně po porodu) ho začali pusinkovat a chtěli ho chovat.

Až nyní, po jeho dokončeném lotosovém porodu, ho opravdu přijali jako skutečného nového člena rodiny.
Dny, co byl Eliam ještě spojený se svojí placentou, jsem vnímala jako by byly zahalené v jakémsi oparu klidu. Přišlo mi, že Eli nevyklouzl do tohoto světa střemhlav, ale že se díky připojení k placentě postupně pomalu adaptoval.

Tak, jak pupečník usychal, tak se on více a více probouzel a přivykal na nové životní podmínky. Jako kdyby ze světa v prenatálu do toho našeho přicházel pomalu ve svém tempu. I já díky tomu více odpočívala a měli jsme důvod být spolu téměř neoddělení a přitulení.

Tento článek píši krátce po uplynutí tří měsíců. Eliam je stále stejně klidné a spokojené miminko.

Důvody nepřestřihávání pupečníku a čekání až odpadne sám, které se uvádějí ve výše zmíněné knize, záměrně neuvádím. Na každého můžou zapůsobit jinak. Doporučuji si knihu přečíst nebo vyhledat informace na internetu (například zde).

0

Se třemi dětmi jsem odpočatá víc než s jedním.

"Mateřství je vše, jen ne učesaná reklama na plenkové kalhotky se spícím miminkem a odpočatou maminkou." Píše se v úvodu popisku knihy s názvem Mateřský koučink, která se inzerujte v jednom časopise.

Mám krátce po šestinedělí. Eliam velkou část dne prospí a já jsem každý den odpočatá. Od jeho narození jsem ani jeden den nebyla unavená a to máme doma další dvě děti. Spí celou noc. Uléhám s ním zpravidla kolem jedenácté večer a vstáváme z postele většinou kolem deváté ráno. Během noci kojím zpravidla jen jednou a to o tom ani moc nevím. K tomu všemu má často ráno Eli suchou plínku a vyčůrá se až do nočníčku (viz bezplenková metoda na googlu)

"Já to raději nikomu neříkám, protože by mi nikdo nevěřil." Říká na to moje máma.

Kojením se vyplavují do těla miminka i maminky hormony, které způsobují, že se oběma lépe usíná.

Nepíšu o tom proto, abych se chlubila. Píšu to z toho důvodu, že mateřství neznamená vždy vyřízená máma a brečící miminko.


Ano, s prvním synem jsem také vstávala několikrát za noc: přebalila, nakojila, znovu přebalila, uspávala, abych ho pak dala do jeho postýlky a on se za chvíli opět probudil. A tak pořád dokola. Naučila jsem se to v porodnici a pokračovala tímto postupem i doma.
"Já Ellu v noci nepřebaluji", řekla mi kamarádka, která porodila necelý rok poté. Vzpomněla jsem si na to hned po narození našeho druhého syna. "Mateo, nevstávám", pověděla jsem mu a opravdu jsem ani jednou v noci nevstala. Kojila jsem v polospánku vleže a plínku nekontrolovala. Téměř pravidelně Mateo kakal nad ránem kolem páté hodiny, kdy jsem se s ním probrala a spát už jsem nešla. Bylo léto, skoro světlo, nevadilo mi brzké stání z postele.
Rozdíl oproti nocím s prvorozeným Timim byl ten, že Matýnka jsem měla od prvního dne u sebe v posteli. Jakmile jsem ho už v porodnici dala do samostatné postýlky, začal se budit. Tentokrát jsem hned pochopila, že pro klidný spánek potřebuje být v mé bezprostřední blízkosti. "Vy jste tu takto spolu?" Podivovaly se sestry v porodnici. Byli jsme asi jedni z mála.
Nyní, se třetím synem spím v noci v průměru osm až devět hodin. Spíme celá rodina v jedné místnosti. Eliam samozřejmě buď vedle mě, nebo dokonce část noci na mě. I přes den ho málo kdy odložím. Toleruje být beze mne jen v případě, že ho místo mě chová nebo nosí jeho tatínek. Někdy je ochoten si trošku pospat v autosedačce (vajíčku), kterou nohou houpu a u toho například vařím.¨


Nejspokojenější je však v šátku. Už s prvním synem jsme kočárek (korbu) moc nepoužívali. Podobné to bylo i u druhorozeného a teď jsme ho doposud ani nevytáhli ze skříně.

S druhorozeným synem Mateem.
V prvních měsících preferuji nošení v šátku, později pak raději v nosítku. Už s prvním synem jsme si pořídili nosítko české značky KIBI.

Přijde mi přirozené mít miminko první měsíce jeho života stále u sebe. Jsme tak od přírody naprogramovaní.
Když bylo dítě ponecháno o samotě, příroda mu velela brečet, aby na sebe upozornilo a přivolalo dospělého. Jinak mu hrozilo velké nebezpečí, nejčastěji ulovení predátorem. Hluboce to máme stále zakořeněné.

Nevěřím na žádné rozmazlení miminka ani na prdíky. Velkou roli hraje příchod miminka na svět (jestli s porodním či s poporodním traumatem nebo bez něj) a pak přítomnost blízké osoby (ideálně matky). Pokud miminku něco chybí nebo pokud prožilo něco nepříjemného (což může být například zacházení bezprostředně po porodu, kdy je odebráno matce kvůli vážení a měření, byť jen na chvíli) pláče. Potřebuje se dovolat toho, co mu schází nebo ze sebe vyventilovat případný nahromaděný stres. Vždy buďme s plačícím miminkem, nenechávejme ho být v tom samotné.

Proč děti v domorodých kmenech nebo v "méně vyspělé" společnosti nepláčou? (Jsou o tom mnohá svědectví). Vezměme si příklad třeba jen od opic, vždyť s nimi máme hodně společného - ty mají mláďata neustále na těle.

CHOVEJME a KOJME své děti co to jde a budeme mít vyCHOVANÉ a spoKOJENÉ děti.







0

Můj příběh o domácím porodu

V lednu 2020 se narodil náš třetí syn. V klidu domova, nad ránem, za svitu svíček a zvuku krásné mantry. V přítomnosti jen mého muže. Byl to intenzivní zážitek, za který jsme oba vděční.



Tento porod byl pro mě takovým zážitkem a velkou zkušeností, že cítím potřebu a chtíč poslat informace o něm do světa. Že to jde jinak, že porod může být naprosto odlišný od porodu, který naše společnost považuje za normální. Informace o důležitosti způsobu příchodu člověka na svět se čím dál více zmiňují. Nám se podařilo přivést a uvítat miminko bez sebemenšího traumatu. To, že je to možné, by se mělo šířit. Pokyn ke sdílení mi tedy nedává moje ego, ale touha/moje duše/vnitřní dítě/archetyp ženy (či kdo nebo co to je) s přáním, aby se takto narodit dostalo šanci čím dál více dětí. 

Nebyl to bezbolestný porod. Byl ale velmi vědomý. Bylo fascinující prožít si rození dítěte v naprosto bezpečném a intimním prostředí bez jakýchkoliv rušivých elementů. Byla jsem většinu času pozorovatelem svého těla, prostřednictvím kterého naše miminko absolvovalo cestu na svět. Uvědomovala jsem si, jak jsem "přepnutá do zvířecího módu". Rodilo moje tělo, které mi dávalo jasné signály co mám dělat. Neodrodil mě můj muž, jak někdo má tendenci to nazývat.

Žijeme ve společnosti, která uvěřila, že žena není schopna porodit své dítě sama. Že je potřeba, aby ji někdo vedl, říkal jí, co a kdy má a i nemá dělat. Ženy se během svého porodu stávají doslova BEZmocné. Svoji moc odevzdávají hned po příjezdu do porodnice lékařům.
Moje porodní asistentka mi řekla: "Fyziologický porod končí v okamžiku, kdy doktor stanoví, že začala druhá doba porodní." (Většina to známe: "Otevřená na 10 cm, jdeme tlačit.") Jen žena sama může vědět, v jakém stádiu se porod nachází, nikdo jiný. A hlavně, proč zjišťovat a řešit, na kolik centimetrů je žena otevřená. K čemu je tato informace? Pro mě bylo důležité, že jsem cítila, že porod postupuje. Kontrakce se zintenzivňovaly, cítila jsem, jak miminko sestupuje a moje tělo na to všechno reagovalo. Tělo reagovalo, ne hlava.


Rodit doma znamená zpracovat si veškeré strachy, které člověku přicházejí. "To jste se nebáli?", ptali se mnozí. "Co kdyby se něco stalo?" Kdybychom se báli, nerozhodli bychom se pro porod doma. Strach a domácí porod nejdou dohromady. V okamžiku, kdy se porod rozběhl, mi přišlo naprosto samozřejmé zůstat tam, kde se cítím v bezpečí. Vydat se v tomto stavu do porodnice mě ani nenapadlo. Cítila jsem se velmi klidně. 

Porody našich starších synů
Porod našeho prvního syna trval čtyři hodiny. Druhý syn se narodil tzv. překotně. V obou případech jsem rodila v porodnici, i když s Mateem jsme do ní málem ani nestihli dojet. Nenesla jsem si z těchto porodů žádná traumata. V prvním případě nikdo nečekal, že porod bude poměrně rychlý a tak nás zdravotní personál moc nerušil a u druhého porodu jsem syna přijela do porodnice jen doslova vystřelit (od zaparkování auta uběhlo pouhých 12 minut než Mateo vykoukl na svět).
Co mi ale zpětně vadilo, bylo to, že s prvním synem jsme byli odloučeni (až na kojení, kdy jsem za ním docházela) asi jeden celý den kvůli tomu, že jeho váha byla dle tabulek nízká a odnesli mi ho na vyhřívací podložku a u druhého syna jsem v šoku po překotném porodu kývla na to, že ho personál umyje a obleče a tak jsem se také na nějakou dobu ocitla bez něho. Rodila jsem klasicky na koze, nelogicky proti zákonu gravitace, tak jak se rodí běžně. A pokaždé jsem byla nastřižena. Vůbec mě ale v tu dobu nenapadlo tyto způsoby zpochybňovat. 

Proměna u třetího těhotenství
Od porodu mého druhého syna jsem začala prožívat výraznou osobnostní proměnu, která se přirozeně promítla i do změny vnímání těhotenství. U třetího syna Eliama jsem výrazněji snížila počet vyšetření u doktora a přečetla jsem několik knih s porodní tématikou. Velkou roli také sehrála nově uzavřená přátelství s ženami, které měly zkušenosti s porodem doma (miluji tu synchronicitu). Informace ke mně začaly proudit z několika směrů. 
Ještě v sedmém měsíci jsem netušila, kde a jak vlastně chci naše třetí dítě porodit. Cítila jsem však naprostý vnitřní klid. Věděla jsem, že to bude tak, jak to má být, že se to vyřeší samo.
Změnila jsem gynekoložku (potřebovala jsem lékařku, se kterou budu moci mluvit na rovinu a která mě nebude do ničeho nutit) a zaregistrovala jsem se do nově vzniklého porodního centra v Praze na Bulovce.
I když si můj muž přál od počátku mého těhotenství, abych rodila doma, já spíše počítala se zmíněným porodním centrem. Neměla jsem žádný vnitřní "pohon" k tomu, abych sháněla porodní asistentku, kterou bych k případnému porodu doma chtěla.
Kontakt na jednu na doporučení však ke mně "přišel sám" ve třetím trimestru. Možnost domácího porodu jsem si tedy připustila. S blížícím se termínem mi přicházela myšlenka, co kdyby i tento třetí byl překotný. Raději bych přivedla své dítě na svět doma, než v autě. Pokud by k němu ale mělo dojít, chci u toho dvě ženy, odbornice. Tuto vizi jsem měla až do oficiálního stanoveného termínu. To, že jsem nakonec rodila doma sama pouze za asistence mého muže, byl vývoj jen několika posledních dní, kdy jsem tzv. přenášela.

Náš třetí syn, dle mého, čekal na to, až dospěji k uvědomění, že jsem schopna ho porodit sama.

Odbourávání strachů a čerpání inspirace
Od doktory stanoveného termínu porodu k tomu skutečnému uběhlo deset dní. Tyto dny plné pro mě silné atmosféry nejprve slunovratu a poté Vánoc, jsem prožila poměrně výrazně ponořená do sebe. S jednou moudrou ženou jsme přes telefon odblokovaly má skrytá poporodní traumata, která mohla bránit puštění miminka z dělohy. Tato žena mi také řekla, že vnímá, že nyní narozené děti budou mít předpoklad žít sto padesát let a tedy potřebují v těle matky pobýt delší dobu. Aby se dostatečně "dopekly". I když jsem důvěřovala miminku, že ví, kdy se má narodit, nechtěla jsem dospět až do stádia, kdy budu konfrontována s lékaři, že nechci porod vyvolávat. Obávala jsem se, jestli si nevědomě neobjednávám prožít tuto zkušenost. Pomohlo mi sepsat si všechny mé pocity a strachy a tím je přijmout a zpracovat. Během posledních dní tohoto mého těhotenství jsem také shlédla několik videí, které pro mě byly velmi inspirativní (odkazy uvádím pod článkem). V půlce jednoho takového videa jsem počítač náhle vypnula s tím, aby si miminko nemyslelo, že stále nejsem připravená. Cítila jsem, že konečně jsem, ať porodím kdekoliv i s kýmkoliv. Klidně sama, ale také klidně v porodnici - s pokorou a vědomím, jak to potřebuji.

"Porod má trvat dvě hodiny" 
Možná ten samý den, možná další (to už si nepamatuji) jsem večer řekla miminku: "Eli, jestli u toho nechceš porodní asistentku, pojď do toho teď." Měla totiž noční službu v porodnici, do které bychom případně pravděpodobně kvůli větší vzdálenosti nestihli dojet. No a Eli porod spustil. Jen chvíli na to mi začaly slabší kontrakce. S pocitem, jestli to nejsou jen poslíčci jsem si šla pro jistotu brzy lehnout, ať případně něco naspím. Oba starší synové se narodili přes den. Vždy jsem tvrdila, že já nerodím v noci, že na porod musím být vyspaná. V úplném závěru třetího těhotenství jsem však pocítila touhu rodit v noci, kdy budou starší děti spát a my tak nebudeme muset řešit, co s nimi.
A stalo se. Eliamův příchod na svět probíhal v čase nejvhodnějším pro meditaci, nad ránem. "Porod nemá trvat 14 hodin, žena je zranitelná, příroda to tak nenastavila. Porod má trvat jen 2 hodiny." Říká Te Kaha v Duši K při vyprávění o maorské tradici přirozeného porodu). A já rodila přesně 2 hodiny.

Ve 4 ráno mi praskla voda. Vzbudila jsem Zbynďu a přemístil jsme se do koupelny. Celou dobu jsem strávila ve vaně. Zbynďa přichystal "hnízdo" ze starých prostěradel a ručníků, zapálil svíčky, pustil na mé přání mantru, která je proti strachu a nese poselství, ať člověk důvěřuje a nechá vše plynout (děkuji za tip na ni výborné lektorce Kundalini jógy Gábině. Odkaz uvádím také pod článkem), uvařil mi čaj z kokošky, jako prevenci proti krvácení a přinesl čokoládu. Preventivně jsem si kápla Bachovky určené proti stresu, které mi na případný porod doma půjčila kamarádka. Jedinkrát v průběhu jsem ucítila menší strach, jestli to zvládnu bez nástřihu, poprosila jsem tedy Zbynďu, aby mi ještě jednou kapky kápl pod jazyk a okamžitě byly tyto myšlenky pryč.
Po celou dobu při každé kontrakci mi Zbynďa masíroval olejem bedra. To mi poskytovalo velkou úlevu. Jiný kontakt, ať už fyzický či komunikační, jsem nechtěla. Potřebovala jsem být naprosto sama se sebou, s miminkem. 

Líbí se mi připodobnění porodu k orgasmu - u prvního i druhého je třeba, aby člověka nikdo nevyrušil, jinak dojde k okamžitému přerušení. Představte si milování na rozsvíceném porodním sále, kam stále někdo chodí a říká vám jak a co máte dělat.

Na každou kontrakci jsem zpočátku byla ve dřepu, později v polovičním provazu (mnou upravené tzv. startovací pozici - viz video pod textem s názvem Jak porodní poloha ovlivňuje průměr pánve). Mezi kontrakcemi jsem ve vaně ležela a odpočívala.

Porod byl od samého počátku (od prasknutí vody) dost intenzivní a postupoval velmi rychle. Vím, že kdyby něco bylo v nepořádku, že by mi intuice řekla, ať jedeme do nejbližší porodnice. Já byla ale naprosto klidná. Oba jsme byli klidní. V závěrečné fázi, kdy bylo miminko už sestouplé, jsem mezi kontrakcemi pozorovala, jak se mele v břiše, jak se otáčí, aby mohlo dokonat svůj příchod na svět. Bylo fascinující to vědět a pozorovat, kdy se tak děje. I když to rázem nebyla odpočinková fáze mezi teď už dost intenzivními kontrakcemi. Když se hlavička drala na svět, dost jsem dvakrát zakřičela. Napoprvé se to nepovedlo a já věděla, že je třeba horkou žínkou nahřát hráz. Udělala jsem to a hlavička vykoukla. Na druhou kontrakci už Eliamek vyklouzl celý. Společně se Zbynďou jsme si ho chytli. Bylo to nádherné. Byl to porod ve vaně ale ne do vody. Pro nahřátí hráze bylo třeba zvednout se nad hladinu.

Vylezla jsem z vany a Eliho na mém hrudníku jsme hned přikryli dekou. Chvilku mu trvalo, než se vydal objevit prso a přisát se. Nespěchal, spokojeně pospával. To, že je v pořádku, nám dal vědět okamžitě po výlezu kratším zakřičením. To, že je to chlapeček, jsme se podívali až hodinu a půl poté. Nespěchali jsme na to, bylo nám krásně v obětí pod dekou. Vypila jsem (opět preventivně) sérum z kokošky, které zabraňuje poporodnímu krvácení (šarže nesmí být ale starší, než 4 měsíce) a přemístili jsme se z koupelny do pokoje na postel. Pupečník jsme nepřestřihli, o tom více v článku

JAK SE NÁŠ TŘETÍ SYN NARODIL LOTOSOVĚ.


Krátce po třetí době porodní, tedy když jsem porodila placentu, přijela porodní asistentka. Eliho zkontrolovala, mě ošetřila. Bylo potřeba třemi stehy zašít vzniklou trhlinu. Ta byla však jen v horní vrstvě kůže, na rozdíl od nástřihu, který se provádí do celého svalu. Poporodní hojení bylo tentokrát mnohem rychlejší.

Timonek s Mateem se probudili poté, co bylo vše hotovo. Vykřikli radostí, že je konečně miminko venku a běželi se s ním přivítat.


Přála bych každému miminku a všem rodičům mít možnost se narodit bez sebemenšího traumatu, v respektujícím láskyplném prostředí. Neříkám, že všechny ženy mají rodit doma. Přála bych si, aby místa, kde ženy budou rodit, vypadala a měla atmosféru podobnou masážním salónům - šero, klid, tichá hudba, tiché hlasy. Nerodí se jen miminko, rodí se i nová žena a muž, jejich sebevědomí. Porodem se položí základní stavební kameny nové rodiny. Vnímám, že jak budou pevné, ovlivní právě průběh a bezprostřední čas po porodu.

Pojďme změnit pohled na domácí porody
V Nizozemí těhotné ženě, která nemá zdravotní důvod, pojišťovna neproplatí porod v porodnici. Stát podporuje porody doma - rodí se tak s porodní asistentkou běžně, je to pro zemi i finančně výhodnější.
U nás se na ženu, co se rozhodla rodit doma, pohlíží zpravidla jak na riskující esoteričku, co ohrožuje život dítěte. Přitom bylo přirozené takto rodit po většinu lidské existence.
Pojďme si dopřát svobodu, právo volby a neodsuzovat se navzájem za to, že to ten druhý cítí jinak.

Děkuji
Velmi děkuji mé porodní asistence a dule. Jedná se o úžasné ženy, které mě doprovázely v závěrečné fázi tohoto těhotenství a ještě i krátce po něm. Jezdily za mnou domů provést předporodní poradny, daly mi spoustu cenných rad a poskytly profesionální poporodní péči mě i miminku. I když nebyly přímo u porodu, byly důležitou součástí. Nebudu je však jmenovat. V Česku na ženy, které jsou ochotny asistovat a pomáhat maminkám, co chtějí z jakýchkoliv důvodů rodit doma, probíhá jakýsi hon na čarodějnice. Věřím, že se to brzy změní. Čemu věnujeme pozornost, to se násobí.

Cítím velký vděk, že jsme si mohli s mým mužem porod našeho syna takto prožít.


0

V zimě za teplem na Lanzarote

Nejlepším zdrojem vitamínu D je sluneční svit a když je ho u nás minimum, je příjemné si za ním někam dojet.

V lednu 2019 jsme si zkrátili zimu 14 denním pobytem na jednom z Kanárských ostrovů - Lanzarote. Přes den 20°C ve stínu a jasno a k tomu čerstvé ovoce, moře, písečné pláže a možnost surfovat.


Zpáteční letenky pro nás všechny 4 z Berlína vyšly celkem na 7 500,-Kč, ubytování jsme vyřešili přes naše velmi oblíbené homeforexchange.com, tedy s náklady 0,-Kč.


Na Berlínské letiště Schonefeld jsme se dopravili pohodlně vlastním autem z Prahy za 3,5 hodiny a parkování na 14 dní přímo v areálu vyšlo na cca 50 euro. Letenky vyhledávám na azair.com a vždy si vystačíme jen s příručními zavazadly.
Na ostrově jsme si na celou dobu našeho výletu pronajali auto přes autoreisen.com. Se 2 dětskými autosedačkami jsme za vypůjčení na 2 týdny zaplatili celkem 4000,-Kč.  

Láva, sopky, láva, láva, kaktusy, láva. Lanzarote připomíná měsíční krajinu. Na přírodních plážích příjemný černý písek, nikde žádná tráva, minimum vegetace.


Bydleli jsme v rodinném domku v přímořském městečku Playa Honda a odtud téměř každý den podnikali výlety. Ostrov je malý, stačí maximálně hodina na přejetí z jednoho konce na druhý.

Národní park Timanfaya



V národním parku Timanfaya je člověk v přímém kontaktu s tzv. ohnivými horami. Turistickým centrem je Ostroh Islote de Hilario, kde se  před dominantní restaurací pro návštěvníky každou chvíli konají všemožné ukázky dokazující horkost země. Vyvěrající horko ze spícího vulkánu je patrné z rozpálených kamínků ze země, jejíchž teplotou se pouhým dotykem například vznítí suchá tráva, dále z umělých gejzírů či z přírodní pece ve zmíněné restauraci. Samotný národní park si lze prohlédnout pouze z okénka autobusu (v otevírací dobu vyjíždí několik autobusů během každé hodiny a délka cesty trvá necelých 30 min). Jinak zpřístupněný park z velké části není. 

Volcán El Cuervo

Cesta do nitra sopky El Cuervo trvá od parkoviště pomalou procházkou asi půl hodiny.

Jameos del agua

Jedná se o vybudovaný komplex sopečného tunelu a jeskyně s podzemní koncertní síní, restaurací a solným jezerem. Je jediným místem na světě, kde žijí malí bílí raci. Tento jeskynní systém je dílem rodáka Césara Manriquese, který je autorem většiny uměleckých, kulturních a turistických středisek na ostrově. 


Mirador del Río

Jedná se o vyhlídku z útesu na ostrov La Graciosa. Bar a jeho okolí, odkud si lze opravdu úžasný výhled vychutnat, navrhl opět César Manrique.
Graciosa je dalším z Kanárských ostrovů. Od Lanzarote je vzdálen pouhé 2km. Není velký ani 30km2 a počet obyvatel je něco málo přes 600. Zajímavostí je, že kvůli rázu krajiny je na tomto ostrově zákaz používání motorových vozidel (až na výjimky pro tzv. zvláštní účely), aby nedošlo k jejímu narušení. 

Playa De Famara

Kdykoliv někam odcestujeme, oblíbíme si jedno místo, kam se během pobytu několikrát vrátíme. Na Lanzarote to byla Playa De Famara - rozlehlá surfařská pláž s výhledem na ostrov La Graciosa, poblíž vysokých skal a v okolí sympatické bungalovy postavené z velké části z lávových kamenů. Prkno i neopren lze zapůjčit v některé z místních půjčoven, možné je si domluvit i surfařskou školu. To však učinit s větším časovým předstihem (nejlépe ještě před návštěvou ostrova).

Na Lanzarote stačí vyjet jakýmkoliv směrem a jednoduše zastavit, bude-li se vám to někde líbit. Tam jen tak pobýt a kochat se měsíční krajinou. My rádi podnikáme pikniky na nejrůznějších místech a nebo třeba jen tak házíme kamínky do vody. :) 



- Více o tom, jak cestujeme prostřednictvím sdílených domovů v článku


- A ještě více v e-booku LOW COST CESTOVÁNÍ PROSTŘEDNICTVÍM SDÍLENÍ DOMOVŮkterý je ke stažení ZDARMA.
0

Za spícím obrem do lesoparku Horka - tip na výlet

"Lesopark Horka - Muzeum v přírodě ve Světlé pod Ještědem" - píše se na internetu. Budete-li mít cestu do Liberce, či jeho okolí, toto místo určitě stojí za návštěvu. A nebo se tam vydejte jen tak, například cesta z Prahy trvá jen něco málo přes hodinku.

Tip na výlet do přírody s dětmi a klidně i se psem. Neplatí se žádné vstupné, vše je velmi nápadité, vkusné, milé.

S trochou síly je lesopark sjízdný i s kočárkem (my ho s sebou neměli, ale pár návštěvníků ano). 


Spící obr, který chrápe a nebo nabádá návštěvníky, aby ho nerušili ze spánku, lanové centrum s dřevěnými domečky, amfiteátr, kde můžete posedět či posvačit za poslechu pohádek či písniček, naučná stezka lesem, doskočiště. To vše v krásné přírodě v sousedství golfového hřiště.

V lesoparku se dá strávit klidně celé odpoledne a i když se tam vydáte v den, kdy bude mít stejný nápad spoustu jiných lidí (bude víkend a bude hezky), nevadí - v lesoparku se návštěvníci hezky rozptýlí.

Socha obra je dlouhá 30m a nachází se hned u vstupu do lesoparku. Má v sobě zabudované čidlo a reaguje na kolemjdoucí, kteří ho ruší ve spánku.

Lanové centrum pro malé i velké je poměrně rozsáhlé a nechybí ani lanovka.

S lanovým centrem sousedí několik dřevěných domečků. Jsou velké tak akorát pro malé návštěvníky a doslova lákají k jejich prozkoumání. 

Amfiteátr láká ke svačině, nekoná-li se tam zrovna nějaké představení. Dle seznamu a tlačítek na zdi si můžete zvolit oblíbenou pohádku či písničku a pustit si ji jako kulisu.

Skočíte daleko jako blecha, kobylka, žába či veverka? Změřte si to. :)

Celý okruh lesoparkem je doplněn o naučné tabule s nejrůznějšími informacemi ohledně přírody či otázkami, jejichž správné odpovědi jsou uvedeny vždy na zadní straně. 


Znáte toto místo? Nás velmi mile překvapilo. Máte tip na nějaké jiné podobné - vhodné pro děti, v přírodě?

Další tip na výlet s dětmi do přírody:
0

SWAP - lokální přímá výměna čehokoliv

Slyšeli jste o pojmu SWAP? Navštívili jste už některý? V Praze, ale i v jiných městech se objevují čím dál častěji.

Co je SWAP, který mám na mysli?
Jedná se o akci, kde dochází nejčastěji k výměně oblečení. Dále ale také třeba bytových doplňků, knih, hraček nebo nábytku.

Vy přinesete, co nepotřebujete a na oplátku si můžete odnést, co se vám líbí.

Někdy se na swapu platí symbolické vstupné, jindy může být podmínkou přinést alespoň jednu věc
na darování, někdy je potřeba se předem na akci zaregistrovat. Záleží na pořadateli. Oblečení (předměty), které se nerozdají, bývají většinou darovány na charitu, nebo je třeba organizátor přinese na další svůj pořádaný swap.

Jedná se o výborný způsob, jak obohatit náš šatník, přitom ušetřit a žít ekologicky.


Slyšeli jste o tom, že módní průmysl je jedním z největších zdrojů znečištění na světě? Produkuje ohromné množství skleníkových plynů a velká část nadměrného množství oblečení končí na skládkách.

Před pár lety jsem byla shopaholička. Nakupovala jsem hodně, hlavně oblečení a hlavně v obchodních řetězcích. Postupně jsem však svůj životní styl přehodnotila a zjistila jsem, že ne všechno mi vlastně vyhovuje. Více o mé transformaci v článku zde.

Jak je možné, že k nám triko putuje z jiného kontinentu a stojí jen 100,-Kč?
Dostal vůbec ten, kdo se na jeho vzniku podílel, férově zaplaceno?
Je vyrobeno z ropy nebo z kdo ví čím postříkané bavlny?
Proč se sem vůbec takové zboží dováží, to ho nedokážeme vyrobit u nás?

Když jsem začala o módním průmyslu více přemýšlet, došlo mi, že nechci podporovat a být součástí tohoto procesu. Stejně tak, že se mi nelíbí, aby mi někdo udával trendy v oblékání, že chci mít svůj styl, nechci za oblečení vydávat spoustu peněz a že mi vlastně nevyhovuje mít přeplněnou šatní skříň. O mé cestě k minimalismu více v článku zde.

Věděli jste, že zbrusu nové oblečení může být před vypráním mnohem špinavější než to pořízené z druhé ruky?

Mohly si ho před námi vyzkoušet desítky lidí. Někdo ho mohl dokonce před námi koupit, nosit ho a bez vyprání vrátit. Jsou známé i případy, kdy oblečení prodávané v obchodních řetězcích bylo "napadeno" hmyzem a škůdci.

Lokální přímá výměna je nejekologičtější.

Nemusí se jednat pouze o dědění po starších sourozencích nebo o výměnu či obdarovávání v rodině či mezi kamarády. Oblečení z druhé ruky lze pořídit i úplně zadarmo od cizích lidí. K tomu zároveň udělat radost i někomu jinému, a to oblečením z vašeho šatníku, které vy už nepotřebujete. Kde? Právě na SWAPU.

Zásady správného swapera
- Na výměnu se nosí pouze věci ve výborném stavu a čisté. Takové, které byste klidně darovali dobrým přátelům.
- Záměrem by mělo být udělat radost a zbavit se věcí smysluplně.
- Ze swapu si odnést pouze ty věci, které udělají radost nebo poslouží právě vám či vašim nejbližším a v množství, které sami odnesete.
- Být ohleduplný k ostatním návštěvníkům.
(Zdroj: Swap Prague)

Kde se o swapech dozvědět
Doporučuji sledovat facebookovou skupinu Udržitelně Chick a Swap Prague, či si vyhledat přímo nějakou vaší lokální skupinu.
Sama jsem se v Praze zúčastnila swapů v Z pokoje do pokoje, v Impact Hub, při příležitosti akce Slou days a v IKEA POINT na Václaváku. Koná se jich však mnohem více i jinde.

Tip
Při vyřazování oblečení na výměnu doporučuji řídit se Paretovým pravidlem: 80 % následků vychází z 20 % příčin. Tedy: v 80 % případů nosíme pravděpodobně jen 20 % věcí z vašeho šatníku. 


__________________________________________________________________________________________________________________

Tento článek je "výcucem" z kapitoly Šaty dělají člověka z mého téměř 60 stránkového eBooku:
EBook vznikl po mém několikaletém objevování, po několikaměsíčním nošení v hlavě, několikatýdenním dávání na papír a datlování do počítače.

Pořídit si jej můžete ZDE - díky, že v tom jedete se mnou :)

S láskou Eva Severin Šporcová







0

Kaše ta je naše

Ráno si v naší rodině neumím představit bez kaše. Jen výjimečně se stane, že snídáme něco jiného.
Nejraději máme ovesnou nebo jáhlovou, a to vždy s ovocem, ořechy a nejrůznějšími semínky. Tady jsou recepty na naše 3 top, vždy v množství pro 2 dospělé a 2 děti. Na konci článku jako bonus tip na hru.

Pokud ořechy a semínka na noc před tím namočíte do vody, bude vaše kaše ještě výživnější - s větším množstvím živin, stravitelnější a lahodnější.
Lněné semínko ideálně ještě těsně před přípravou kaše rozemlít (ve výkonnějším mixéru). Zbude-li vám, uchovávejte ho v lednici a spotřebujte co nejdříve.

Velmi rychlá Ovesná kaše s jablkem, vlašskými ořechy a rozinkami (bez vaření)


Délka přípravy: 5 min.

Co potřebujeme:
- 1,5-2 hrnky jemných ovesných vloček,
- jablko,
- hrst vlašských ořechů,
- hrst rozinek,
- hrst libovolných semínek – dle chuti (sezam, lněné semínko, slunečnicová semínka, chia, …),
- špetku mleté skořice,
- med/datlovou šťávu či jiné sladidlo dle chuti.

Jemné ovesné vločky zalijeme vařící vodou, přidáme nahrubo nastrouhané jablko, ořechy, rozinky a semínka (já nejraději sezam a lněné semínko), skořici a nakonec med. Zamíchat a hned jíst.

Tip: Ořechy, rozinky a semínka připravit do samostatných misek, vše naservírovat na stůl a nechat na každém strávníkovi, ať si kaši namíchá svojí vlastní, podle toho, na co má zrovna chuť.

Jáhlová kaše s višněmi, para ořechy a hořkou čokoládou (bez problému by nahradila i dezert po obědě)


Délka přípravy: 25 min.
Příprava kaše obnáší málo práce, ale je třeba (bez aktivní účasti) počkat, než se jáhly uvaří a poté je nechat ještě odstát.

Co potřebujeme:
- 1 menší hrnek jáhel,
- 1,5 hrnku čerstvých nebo mražených (vypeckovaných) višní,
- hrst para ořechů (případně mandlí) nasekaný na menší kousky,
- hrst libovolných semínek – dle chuti (sezam, lněné semínko, slunečnicová semínka, chia, …),
- med/datlovou šťávu či jiné sladidlo dle chuti.

Jáhly spaříme horkou vodou (kterou hned vylijeme), aby nebyly hořké, dáme je do hrnce, přidáme višně a nakonec vodu v poměru 1:3 (na 1 hrnek jáhel 3 hrnky vody). Přivedeme k varu a vaříme 10 min. Není třeba nijak kontrolovat.
Po 10 minutách kaši odstavíme, promícháme a necháme pod pokličkou (vaříme bez pokličky) ještě dalších 10 min dojít.
Poté do kaše přisypeme ořechy, libovolná semínka (já nejraději sezam, lněné či chia) a med či jiné sladidlo. Zamíchat, rozdělit do misek a na vrch nastrouhat kvalitní hořkou čokoládu.

Jak spařuji jáhly:
Do hrnku naplněného do ¾ jáhlami naliji po okraj vařící vodu z rychlovarné konvice a hned ji zase vyliji. To zopakuji 3x za sebou.


Jáhlová kaše s meruňkami či švestkami a mandlemi


Délka přípravy: 25 min.
Opět je třeba počítat s délkou vaření 10 min a délkou odstátí 10 min.

Co potřebujeme:
- 1 menší hrnek jáhel,
- cca 7 čerstvých nebo mražených meruněk či švestek nakrájených na půlky,
- hrst mandlí nakrájených na menší kousky (nebo jakýchkoliv jiných ořechů),
- hrst libovolných semínek – dle chuti (sezam, lněné semínko, slunečnicová semínka, chia, …),
- med/datlovou šťávu či jiné sladidlo dle chuti.

Jáhly spaříme horkou vodou (kterou hned vylijeme), aby nebyly hořké, dáme je do hrnce, přidáme meruňky či švestky a vodu v poměru 1:3 (na 1 hrnek jáhel 3 hrnky vody). Přivedeme k varu a vaříme 10 min. Není třeba nijak kontrolovat.
Po 10 minutách kaši odstavíme, promícháme a necháme pod pokličkou (vaříme bez pokličky) ještě dalších 10 min dojít.
Poté do kaše přisypeme mandle, libovolná semínka (já nejraději sezam, lněné a slunečnicové) a med či jiné sladidlo. Zamíchat a jíst.


Med nikdy nepřidávejte do horkých pokrmů. Počkejte, až jídlo trochu vychladne a teprve poté (je-li třeba) doslaďte. Při vysokých teplotách dochází k znehodnocení pozitiv medu.
To platí i u olejů lisovaných za studena. My si do kaše oblíbili hlavně lněný a konopný.


Zahrajte si hru Kdo najde celou mandli

V severských zemích při oslavách servírují (mimo jiné) rýžovou kaši s mandlemi. Všechny mandle, krom jedné jediné, nasekají na kousky. Kdo tu jednu jedinou celou mandli při jídle objeví, ten něco vyhraje. Obnáší to pomalé pozorné jedení, abyste mandli nerozkousli.


Vždy se vyplatí při jídle nespěchat. Ne jenom při hledání mandle, ale hlavně pro naše zdraví. 

Dobré ráno, dobrou chuť

Nechte se inspirovat třeba i RAW MAKOVOU KAŠÍ Z POHANKY

Všechny suroviny (nejen) na kaše nakupujeme buď v bezobalových obchodech, nebo je máme z KPZ (komunitou podporovaného zemědělství), či z vlastní úrody. Jak na to (a mnohem více) v mém eBooku Jak ŽÍT Šetrně k přírodě ve víru velkomesta.
0

copyright © . all rights reserved. designed by Color and Code

grid layout coding by helpblogger.com