Se třemi dětmi jsem odpočatá víc než s jedním.

"Mateřství je vše, jen ne učesaná reklama na plenkové kalhotky se spícím miminkem a odpočatou maminkou." Píše se v úvodu popisku knihy s názvem Mateřský koučink, která se inzerujte v jednom časopise.

Mám krátce po šestinedělí. Eliam velkou část dne prospí a já jsem každý den odpočatá. Od jeho narození jsem ani jeden den nebyla unavená a to máme doma další dvě děti. Spí celou noc. Uléhám s ním zpravidla kolem jedenácté večer a vstáváme z postele většinou kolem deváté ráno. Během noci kojím zpravidla jen jednou a to o tom ani moc nevím. K tomu všemu má často ráno Eli suchou plínku a vyčůrá se až do nočníčku (viz bezplenková metoda na googlu)

"Já to raději nikomu neříkám, protože by mi nikdo nevěřil." Říká na to moje máma.

Kojením se vyplavují do těla miminka i maminky hormony, které způsobují, že se oběma lépe usíná.

Nepíšu o tom proto, abych se chlubila. Píšu to z toho důvodu, že mateřství neznamená vždy vyřízená máma a brečící miminko.

Ano, s prvním synem jsem také vstávala několikrát za noc: přebalila, nakojila, znovu přebalila, uspávala, abych ho pak dala do jeho postýlky a on se za chvíli opět probudil. A tak pořád dokola. Naučila jsem se to v porodnici a pokračovala tímto postupem i doma.

"Já Ellu v noci nepřebaluji", řekla mi kamarádka, která porodila necelý rok poté. Vzpomněla jsem si na to hned po narození našeho druhého syna. "Mateo, nevstávám", pověděla jsem mu a opravdu jsem ani jednou v noci nevstala. Kojila jsem v polospánku vleže a plínku nekontrolovala. Téměř pravidelně Mateo kakal nad ránem kolem páté hodiny, kdy jsem se s ním probrala a spát už jsem nešla. Bylo léto, skoro světlo, nevadilo mi brzké stání z postele.

Rozdíl oproti nocím s prvorozeným Timim byl ten, že Matýnka jsem měla od prvního dne u sebe v posteli. Jakmile jsem ho už v porodnici dala do samostatné postýlky, začal se budit. Tentokrát jsem hned pochopila, že pro klidný spánek potřebuje být v mé bezprostřední blízkosti. "Vy jste tu takto spolu?" Podivovaly se sestry v porodnici. Byli jsme asi jedni z mála.

Nyní, se třetím synem spím v noci v průměru osm až devět hodin. Spíme celá rodina v jedné místnosti. Eliam samozřejmě buď vedle mě, nebo dokonce část noci na mě. I přes den ho málo kdy odložím. Toleruje být beze mne jen v případě, že ho místo mě chová nebo nosí jeho tatínek. Někdy je ochoten si trošku pospat v autosedačce (vajíčku), kterou nohou houpu a u toho například vařím.¨

Nejspokojenější je však v šátku. Už s prvním synem jsme kočárek (korbu) moc nepoužívali. Podobné to bylo i u druhorozeného a teď jsme ho doposud ani nevytáhli ze skříně.

S druhorozeným synem Mateem.

V prvních měsících preferuji nošení v šátku, později pak raději v nosítku. Už s prvním synem jsme si pořídili nosítko české značky KIBI.

Přijde mi přirozené mít miminko první měsíce jeho života stále u sebe. Jsme tak od přírody naprogramovaní.

Když bylo dítě ponecháno o samotě, příroda mu velela brečet, aby na sebe upozornilo a přivolalo dospělého. Jinak mu hrozilo velké nebezpečí, nejčastěji ulovení predátorem. Hluboce to máme stále zakořeněné.

Nevěřím na žádné rozmazlení miminka ani na prdíky. Velkou roli hraje příchod miminka na svět (jestli s porodním či s poporodním traumatem nebo bez něj) a pak přítomnost blízké osoby (ideálně matky). Pokud miminku něco chybí nebo pokud prožilo něco nepříjemného (což může být například zacházení bezprostředně po porodu, kdy je odebráno matce kvůli vážení a měření, byť jen na chvíli) pláče. Potřebuje se dovolat toho, co mu schází nebo ze sebe vyventilovat případný nahromaděný stres. Vždy buďme s plačícím miminkem, nenechávejme ho být v tom samotné.

Proč děti v domorodých kmenech nebo v "méně vyspělé" společnosti nepláčou? (Jsou o tom mnohá svědectví). Vezměme si příklad třeba jen od opic, vždyť s nimi máme hodně společného - ty mají mláďata neustále na těle.

CHOVEJME a KOJME své děti co to jde a budeme mít vyCHOVANÉ a spoKOJENÉ děti.

OdpovědětPřeposlat