Krmit nebo nechat dítě BÝT?

Budit miminka na kojení či jim dávat jen stanovené množství mléka. A proč vlastně kojit? Nejde to? Nevadí, dej mu mléko umělé. Nebo kravské.
(Opravdu, můj muž byl od 1. měsíce svého bytí živen kravským mlékem).

Z pohledu mé generace většinou až neuvěřitelné, čím se řídila generace našich rodičů, když my jsme byli malé děti. To my (moje generace) už VÍME.

Jenže ouha. Se třetím synem jsem OBJEVILA BLW (baby let weaning - dítětem vedené odstavení) a mám pocit, že to, co jsme (já a Zbynďa) prováděli jako rodiče prostřednictvím jídla hlavně našemu nejstaršímu synovi, je pro mne teď s odstupem také neuvěřitelné.

BLW metodě by se klidně mohlo také říkat 'nechat dítě BÝT'. 

Mixovali jsme, mrazili ve tvořítkách na led a pak rozmrazovali ve vodní lázni a tato, často naprosto bez chuti, pyré jsme mu pod záminkou letících letadel chtěli lžičkou vpravit spíše rovnou do krku, než jen do pusy.
Kaše bez chuti byly ještě ta lepší varianta. Často byly až nechutné - kdo by jedl například maso rozmixované s mrkví?

A hlavně aby se mu nepodařilo nám obsah lžičky vyklopit dřív, než ji do něj dostaneme. "Letiiii letadloooo. "

Abych nepřeháněla, ne vždy to bylo nedobré. Třeba pyré z jablek je vlastně pochoutka. ALE! Přece dítě nerozmazlíme sladkými chutěmi - začít hezky se zeleninou - radilo se v příručkách o dětském stravování (nebo spíše OTRAVOVANÍ?). 

Nepamatuji si, kde a kým vším jsme se nechali inspirovat tak, že jsme odpojili selský rozum (jedna má kamarádka trefně poznamenala, že naše babičky - rozuměj selky - určitě nemixovaly, když nebyly mixéry - jak to bylo, ví někdo?), ale nějak nás ani nenapadlo, že by se dítě mohlo krmit samo. A dokonce, že by si i samo vybíralo, co si dá? Cože!? Rodič ví přece lépe než dítě, co potřebuje.

JENŽE. Když začnete děti chápat jinak, než jako nesvéprávné stvoření bez rozumu, začnete jim důvěřovat (důvěřovat přírodě), tak najednou přestanete chápat, jak jste jim to mohli udělat. Udělat to, že jste je krmili lžičkou a často něčím, co oni ani třeba nechtěli jíst.

Alespoň jsme Timonkovi nesvazovali ruce, aby nám nemohl lžičku odpinknout - ano, i o takovém případu jsem totiž slyšela a je to jen pár let, co toho byla moje kamarádka jinde svědkem.

TAKŽE, nejmladšímu Eliamkovi nabízíme, představujeme, ukazujeme, nic víc. Jak příjemné a jednoduché. VÍC NIC. Jí to, co jíme my - přirozené jídlo (ne průmyslově vyrobené poTRAVINY). Pouze případně nakrájíme na kousky, které se mu snadno uchopí. Je pro mě krásné pozorovat, jak ho to baví, jak se mu den ode dne zlepšuje jemná motorika, jak ochutnává víc a víc a jak jídlo plive míň a míň.
A když se někdy zapomenu a chci mu dát jídlo rovnou do pusy, nenechá se :) Převezme si to do své ruky a až poté ochutná. A pokud ochutnat zrovna nechce, prostě si nevezme.

Stejně tak, nabízím-li mu něco v tekutější podobě - také si lžičku s obsahem chce dávat do pusy sám nebo alespoň řídit moji ruku. 

Kdybych to tak umožnila i starším synům... Ale to je myšlenka za zatáčku, jak říká Jaroslav Dušek.

Proč praktikovat BLW? Doporučuji tuto knihu.