Můj příběh o domácím porodu

V lednu 2020 se narodil náš třetí syn. V klidu domova, nad ránem, za svitu svíček a zvuku krásné mantry. V přítomnosti jen mého muže. Byl to intenzivní zážitek, za který jsme oba vděční.



Tento porod byl pro mě takovým zážitkem a velkou zkušeností, že cítím potřebu a chtíč poslat informace o něm do světa. Že to jde jinak, že porod může být naprosto odlišný od porodu, který naše společnost považuje za normální. Informace o důležitosti způsobu příchodu člověka na svět se čím dál více zmiňují. Nám se podařilo přivést a uvítat miminko bez sebemenšího traumatu. To, že je to možné, by se mělo šířit. Pokyn ke sdílení mi tedy nedává moje ego, ale touha/moje duše/vnitřní dítě/archetyp ženy (či kdo nebo co to je) s přáním, aby se takto narodit dostalo šanci čím dál více dětí. 

Nebyl to bezbolestný porod. Byl ale velmi vědomý. Bylo fascinující prožít si rození dítěte v naprosto bezpečném a intimním prostředí bez jakýchkoliv rušivých elementů. Byla jsem většinu času pozorovatelem svého těla, prostřednictvím kterého naše miminko absolvovalo cestu na svět. Uvědomovala jsem si, jak jsem "přepnutá do zvířecího módu". Rodilo moje tělo, které mi dávalo jasné signály co mám dělat. Neodrodil mě můj muž, jak někdo má tendenci to nazývat.

Žijeme ve společnosti, která uvěřila, že žena není schopna porodit své dítě sama. Že je potřeba, aby ji někdo vedl, říkal jí, co a kdy má a i nemá dělat. Ženy se během svého porodu stávají doslova BEZmocné. Svoji moc odevzdávají hned po příjezdu do porodnice lékařům.
Moje porodní asistentka mi řekla: "Fyziologický porod končí v okamžiku, kdy doktor stanoví, že začala druhá doba porodní." (Většina to známe: "Otevřená na 10 cm, jdeme tlačit.") Jen žena sama může vědět, v jakém stádiu se porod nachází, nikdo jiný. A hlavně, proč zjišťovat a řešit, na kolik centimetrů je žena otevřená. K čemu je tato informace? Pro mě bylo důležité, že jsem cítila, že porod postupuje. Kontrakce se zintenzivňovaly, cítila jsem, jak miminko sestupuje a moje tělo na to všechno reagovalo. Tělo reagovalo, ne hlava.


Rodit doma znamená zpracovat si veškeré strachy, které člověku přicházejí. "To jste se nebáli?", ptali se mnozí. "Co kdyby se něco stalo?" Kdybychom se báli, nerozhodli bychom se pro porod doma. Strach a domácí porod nejdou dohromady. V okamžiku, kdy se porod rozběhl, mi přišlo naprosto samozřejmé zůstat tam, kde se cítím v bezpečí. Vydat se v tomto stavu do porodnice mě ani nenapadlo. Cítila jsem se velmi klidně. 

Porody našich starších synů
Porod našeho prvního syna trval čtyři hodiny. Druhý syn se narodil tzv. překotně. V obou případech jsem rodila v porodnici, i když s Mateem jsme do ní málem ani nestihli dojet. Nenesla jsem si z těchto porodů žádná traumata. V prvním případě nikdo nečekal, že porod bude poměrně rychlý a tak nás zdravotní personál moc nerušil a u druhého porodu jsem syna přijela do porodnice jen doslova vystřelit (od zaparkování auta uběhlo pouhých 12 minut než Mateo vykoukl na svět).
Co mi ale zpětně vadilo, bylo to, že s prvním synem jsme byli odloučeni (až na kojení, kdy jsem za ním docházela) asi jeden celý den kvůli tomu, že jeho váha byla dle tabulek nízká a odnesli mi ho na vyhřívací podložku a u druhého syna jsem v šoku po překotném porodu kývla na to, že ho personál umyje a obleče a tak jsem se také na nějakou dobu ocitla bez něho. Rodila jsem klasicky na koze, nelogicky proti zákonu gravitace, tak jak se rodí běžně. A pokaždé jsem byla nastřižena. Vůbec mě ale v tu dobu nenapadlo tyto způsoby zpochybňovat. 

Proměna u třetího těhotenství
Od porodu mého druhého syna jsem začala prožívat výraznou osobnostní proměnu, která se přirozeně promítla i do změny vnímání těhotenství. U třetího syna Eliama jsem výrazněji snížila počet vyšetření u doktora a přečetla jsem několik knih s porodní tématikou. Velkou roli také sehrála nově uzavřená přátelství s ženami, které měly zkušenosti s porodem doma (miluji tu synchronicitu). Informace ke mně začaly proudit z několika směrů. 
Ještě v sedmém měsíci jsem netušila, kde a jak vlastně chci naše třetí dítě porodit. Cítila jsem však naprostý vnitřní klid. Věděla jsem, že to bude tak, jak to má být, že se to vyřeší samo.
Změnila jsem gynekoložku (potřebovala jsem lékařku, se kterou budu moci mluvit na rovinu a která mě nebude do ničeho nutit) a zaregistrovala jsem se do nově vzniklého porodního centra v Praze na Bulovce.
I když si můj muž přál od počátku mého těhotenství, abych rodila doma, já spíše počítala se zmíněným porodním centrem. Neměla jsem žádný vnitřní "pohon" k tomu, abych sháněla porodní asistentku, kterou bych k případnému porodu doma chtěla.
Kontakt na jednu na doporučení však ke mně "přišel sám" ve třetím trimestru. Možnost domácího porodu jsem si tedy připustila. S blížícím se termínem mi přicházela myšlenka, co kdyby i tento třetí byl překotný. Raději bych přivedla své dítě na svět doma, než v autě. Pokud by k němu ale mělo dojít, chci u toho dvě ženy, odbornice. Tuto vizi jsem měla až do oficiálního stanoveného termínu. To, že jsem nakonec rodila doma sama pouze za asistence mého muže, byl vývoj jen několika posledních dní, kdy jsem tzv. přenášela.

Náš třetí syn, dle mého, čekal na to, až dospěji k uvědomění, že jsem schopna ho porodit sama.

Odbourávání strachů a čerpání inspirace
Od doktory stanoveného termínu porodu k tomu skutečnému uběhlo deset dní. Tyto dny plné pro mě silné atmosféry nejprve slunovratu a poté Vánoc, jsem prožila poměrně výrazně ponořená do sebe. S jednou moudrou ženou jsme přes telefon odblokovaly má skrytá poporodní traumata, která mohla bránit puštění miminka z dělohy. Tato žena mi také řekla, že vnímá, že nyní narozené děti budou mít předpoklad žít sto padesát let a tedy potřebují v těle matky pobýt delší dobu. Aby se dostatečně "dopekly". I když jsem důvěřovala miminku, že ví, kdy se má narodit, nechtěla jsem dospět až do stádia, kdy budu konfrontována s lékaři, že nechci porod vyvolávat. Obávala jsem se, jestli si nevědomě neobjednávám prožít tuto zkušenost. Pomohlo mi sepsat si všechny mé pocity a strachy a tím je přijmout a zpracovat. Během posledních dní tohoto mého těhotenství jsem také shlédla několik videí, které pro mě byly velmi inspirativní (odkazy uvádím pod článkem). V půlce jednoho takového videa jsem počítač náhle vypnula s tím, aby si miminko nemyslelo, že stále nejsem připravená. Cítila jsem, že konečně jsem, ať porodím kdekoliv i s kýmkoliv. Klidně sama, ale také klidně v porodnici - s pokorou a vědomím, jak to potřebuji.

"Porod má trvat dvě hodiny" 
Možná ten samý den, možná další (to už si nepamatuji) jsem večer řekla miminku: "Eli, jestli u toho nechceš porodní asistentku, pojď do toho teď." Měla totiž noční službu v porodnici, do které bychom případně pravděpodobně kvůli větší vzdálenosti nestihli dojet. No a Eli porod spustil. Jen chvíli na to mi začaly slabší kontrakce. S pocitem, jestli to nejsou jen poslíčci jsem si šla pro jistotu brzy lehnout, ať případně něco naspím. Oba starší synové se narodili přes den. Vždy jsem tvrdila, že já nerodím v noci, že na porod musím být vyspaná. V úplném závěru třetího těhotenství jsem však pocítila touhu rodit v noci, kdy budou starší děti spát a my tak nebudeme muset řešit, co s nimi.
A stalo se. Eliamův příchod na svět probíhal v čase nejvhodnějším pro meditaci, nad ránem. "Porod nemá trvat 14 hodin, žena je zranitelná, příroda to tak nenastavila. Porod má trvat jen 2 hodiny." Říká Te Kaha v Duši K při vyprávění o maorské tradici přirozeného porodu). A já rodila přesně 2 hodiny.

Ve 4 ráno mi praskla voda. Vzbudila jsem Zbynďu a přemístil jsme se do koupelny. Celou dobu jsem strávila ve vaně. Zbynďa přichystal "hnízdo" ze starých prostěradel a ručníků, zapálil svíčky, pustil na mé přání mantru, která je proti strachu a nese poselství, ať člověk důvěřuje a nechá vše plynout (děkuji za tip na ni výborné lektorce Kundalini jógy Gábině. Odkaz uvádím také pod článkem), uvařil mi čaj z kokošky, jako prevenci proti krvácení a přinesl čokoládu. Preventivně jsem si kápla Bachovky určené proti stresu, které mi na případný porod doma půjčila kamarádka. Jedinkrát v průběhu jsem ucítila menší strach, jestli to zvládnu bez nástřihu, poprosila jsem tedy Zbynďu, aby mi ještě jednou kapky kápl pod jazyk a okamžitě byly tyto myšlenky pryč.
Po celou dobu při každé kontrakci mi Zbynďa masíroval olejem bedra. To mi poskytovalo velkou úlevu. Jiný kontakt, ať už fyzický či komunikační, jsem nechtěla. Potřebovala jsem být naprosto sama se sebou, s miminkem. 

Líbí se mi připodobnění porodu k orgasmu - u prvního i druhého je třeba, aby člověka nikdo nevyrušil, jinak dojde k okamžitému přerušení. Představte si milování na rozsvíceném porodním sále, kam stále někdo chodí a říká vám jak a co máte dělat.

Na každou kontrakci jsem zpočátku byla ve dřepu, později v polovičním provazu (mnou upravené tzv. startovací pozici - viz video pod textem s názvem Jak porodní poloha ovlivňuje průměr pánve). Mezi kontrakcemi jsem ve vaně ležela a odpočívala.

Porod byl od samého počátku (od prasknutí vody) dost intenzivní a postupoval velmi rychle. Vím, že kdyby něco bylo v nepořádku, že by mi intuice řekla, ať jedeme do nejbližší porodnice. Já byla ale naprosto klidná. Oba jsme byli klidní. V závěrečné fázi, kdy bylo miminko už sestouplé, jsem mezi kontrakcemi pozorovala, jak se mele v břiše, jak se otáčí, aby mohlo dokonat svůj příchod na svět. Bylo fascinující to vědět a pozorovat, kdy se tak děje. I když to rázem nebyla odpočinková fáze mezi teď už dost intenzivními kontrakcemi. Když se hlavička drala na svět, dost jsem dvakrát zakřičela. Napoprvé se to nepovedlo a já věděla, že je třeba horkou žínkou nahřát hráz. Udělala jsem to a hlavička vykoukla. Na druhou kontrakci už Eliamek vyklouzl celý. Společně se Zbynďou jsme si ho chytli. Bylo to nádherné. Byl to porod ve vaně ale ne do vody. Pro nahřátí hráze bylo třeba zvednout se nad hladinu.

Vylezla jsem z vany a Eliho na mém hrudníku jsme hned přikryli dekou. Chvilku mu trvalo, než se vydal objevit prso a přisát se. Nespěchal, spokojeně pospával. To, že je v pořádku, nám dal vědět okamžitě po výlezu kratším zakřičením. To, že je to chlapeček, jsme se podívali až hodinu a půl poté. Nespěchali jsme na to, bylo nám krásně v obětí pod dekou. Vypila jsem (opět preventivně) sérum z kokošky, které zabraňuje poporodnímu krvácení (šarže nesmí být ale starší, než 4 měsíce) a přemístili jsme se z koupelny do pokoje na postel. Pupečník jsme nepřestřihli, o tom více už brzy v dalším článku o Lotosovém porodu Eliho.

Krátce po třetí době porodní, tedy když jsem porodila placentu, přijela porodní asistentka. Eliho zkontrolovala, mě ošetřila. Bylo potřeba třemi stehy zašít vzniklou trhlinu. Ta byla však jen v horní vrstvě kůže, na rozdíl od nástřihu, který se provádí do celého svalu. Poporodní hojení bylo tentokrát mnohem rychlejší.

Timonek s Mateem se probudili poté, co bylo vše hotovo. Vykřikli radostí, že je konečně miminko venku a běželi se s ním přivítat.


Přála bych každému miminku a všem rodičům mít možnost se narodit bez sebemenšího traumatu, v respektujícím láskyplném prostředí. Neříkám, že všechny ženy mají rodit doma. Přála bych si, aby místa, kde ženy budou rodit, vypadala a měla atmosféru podobnou masážním salónům - šero, klid, tichá hudba, tiché hlasy. Nerodí se jen miminko, rodí se i nová žena a muž, jejich sebevědomí. Porodem se položí základní stavební kameny nové rodiny. Vnímám, že jak budou pevné, ovlivní právě průběh a bezprostřední čas po porodu.

Pojďme změnit pohled na domácí porody
V Nizozemí těhotné ženě, která nemá zdravotní důvod, pojišťovna neproplatí porod v porodnici. Stát podporuje porody doma - rodí se tak s porodní asistentkou běžně, je to pro zemi i finančně výhodnější.
U nás se na ženu, co se rozhodla rodit doma, pohlíží zpravidla jak na riskující esoteričku, co ohrožuje život dítěte. Přitom bylo přirozené takto rodit po většinu lidské existence.
Pojďme si dopřát svobodu, právo volby a neodsuzovat se navzájem za to, že to ten druhý cítí jinak.

Děkuji
Velmi děkuji mé porodní asistence a dule. Jedná se o úžasné ženy, které mě doprovázely v závěrečné fázi tohoto těhotenství a ještě i krátce po něm. Jezdily za mnou domů provést předporodní poradny, daly mi spoustu cenných rad a poskytly profesionální poporodní péči mě i miminku. I když nebyly přímo u porodu, byly důležitou součástí. Nebudu je však jmenovat. V Česku na ženy, které jsou ochotny asistovat a pomáhat maminkám, co chtějí z jakýchkoliv důvodů rodit doma, probíhá jakýsi hon na čarodějnice. Věřím, že se to brzy změní. Čemu věnujeme pozornost, to se násobí.

Cítím velký vděk, že jsme si mohli s mým mužem porod našeho syna takto prožít.


Žádné komentáře:

Okomentovat

copyright © . all rights reserved. designed by Color and Code

grid layout coding by helpblogger.com