Jak se náš třetí syn narodil lotosově

O lotosovém porodu jsem se poprvé doslechla od kamarádky, která takto porodila holčičku před několika lety. Zaujalo mě to, ráda jsem si vyslechla proč a jak, ale nějak víc jsem se tím dále nezabývala. Dvě děti jsem již měla, v obou případech jejich placenty zůstaly k likvidaci v porodnici. Tenkrát jsem jim nepřikládala žádnou váhu. Vůbec mě nenapadlo si je odnést a nechat zpracovat (např. na homeopatika) či rituálně přenechat matce Zemi.

Co znamená 'lotosový porod'?
Jde o porod, při kterém není pupeční šňůra po porodu dítěte přestřižena. Dítě tak zůstává spojené s placentou, dokud nedojde k samovolnému oddělení pupeční šňůry od pupku (zdroj: Wikipedia).

Náš syn Eliam s jeho placentou 2. den po porodu

Když jsem otěhotněla potřetí, věděla jsem, že to chci jinak. Od porodu prvního i druhého syna se mi výrazně změnil pohledu na spoustu věcí, včetně vnímání důležitosti příchodu člověka na svět. A tak jsem začala porod a věci s ním více studovat.
Při dvou předešlých těhotenstvích jsem nečetla žádné knihy ani nevypracovávala porodní plány. Moji jedinou přípravou byl výběr porodnice.
Při třetím těhotenství jsem však cítila velkou potřebu se v tomto tématu více vzdělat. Poslouchala jsem nejrůznější rozhovory, koukala na inspirativní videa a poprosila výše zmíněnou kamarádku, aby mi půjčila nějaké knihy s tématikou těhotenství a porodu. Přivezla mi mimo jiné knihu Lotosový porod, já se do ní začetla a mnoho věcí tzv. se mnou rezonovalo.
Když do knihy nahlížel můj muž a pročítal si některé z kapitol, náš v té době šestiletý syn se ho vyptával, o čem si čte. Zbynďa mu v krátkosti popsal, co se běžně dělá s pupečníkem a placentou v porodnici, že v jeho případě tomu bylo stejně, ale že je i jiná možnost a to nic nepřestřihávat a počkat, až sám odpadne. "Ale to přece nemůžou dělat", reagoval docela emotivně Timi na vyprávění o přestřihnutí. Druhý den ráno si vzal papíry a tužku a nakreslil miminko v bříšku s placentou, narozené miminko s neodděleným pupečníkem a placentou a miminko s již odpadlým pupečníkem. Zanechalo to v něm velký dojem a v nás jeho reakce také.

Mé těhotenství pokračovalo a já jsem postupně nacítila, že jestli se naše třetí miminko narodí lotosově nebo ne, bude záležet až na konkrétních pocitech po porodu. Informace, jak s placentou případně zacházet jsme měli a stejně tak, jaké jsou další možnosti jejího využití. Zjištění, že moje porodní asistentka se o ni umí postarat a vyrobit z ní například homeopatika, bylo pro mě příjemné a věděla jsem, že i to může být varianta, kterou zvolíme. Můj muž se nejvíce ztotožnil s představou, že placentu vrátíme matce Zemi a já věděla, že tak, jak to má být, ucítím, až to bude opravdu aktuální, tedy po porodu.
A tak se také stalo. Po narození našeho třetího syna jsem čekala na vypuzeni placenty 1,5 hod. Miminko jsem porodila doma - více o našem domácím porodu v článku: 

MŮJ PŘÍBĚH O DOMÁCÍM PORODU.

Připojeného na pupečník jsem si ho okamžitě po zachycení přitiskla k sobě. Byla jsem klidná, věděla jsem, že porod placenty může trvat delší dobu. Porodní asistentka zmiňovala úplně bez problémů třeba hodinu, já slyšela o případu, kdy to trvalo dokonce hodin pět. Pár minut předtím, než placenta vyšla ven, jsem ucítila nutnou potřebu se rozhodnout, jak s placentou naložit a placentu tak případně z mého těla propustit. Přišla mi myšlenka, že jsem rozhodnuta zakopat ji na naší zahradě. Tím jsem zároveň výrazněji otevřela možnost lotosového porodu, protože v případě zpracování by musela být placenta do tří hodin v lednici. Krátce po tomto mém rozhodnutí placenta na dvě kontrakce vyšla.

Stává se například, že ženy nevědomky zadrží placentu v těle, aby na sebe upoutaly pozornost, je-li po porodu mířena hlavně na miminko. Doprovod u porodu by měl ženě dát laskavé pozornosti dostatek.

Vůbec jsem necítila, že bychom měli pupečník přestřihnout. Přišlo mi naprosto přirozené, nechat vše tak, jak je. Střihnout do pupečníku, i když dotepal, jsem v tu chvíli vnímala jako nechtěný zásah.
Velkým zážitkem pro mě bylo seznámení se s placentou. Porodní asistentka ji před námi očistila od krevních sraženin, ukázala stranu s tzv. stromem života (tvořeným z cév, které se shlukují do pupečníku) a blánu, která tvořila nyní kapsu a dříve obal, ve kterém je miminko v děloze obaleno. 

Musela jsem porodit třetí dítě, abych se blíže dozvěděla, jak přesně tento, pro miminko velmi důležitý orgán, vypadá.

Eliam byl s placentou spojen tři a půl dne. Uvádí se, že miminka se od pupečníku oddělí v průměru za tři až devět dní. Celé ty dny jsem si s Elim v klidu a soukromí ložnice užívala hýčkání mého muže, který vařil, jídlo mi nosil až do postele a zajistil vše, co bylo potřeba. Já jen odpočívala s miminkem přilepeným tělo na tělo. Oblečenou měl jen látkovou plínku se svrchními kalhotkami a rozhalenou lehkou bavlněnou košilku. 

Placentu jsme měli první den v cedníku umístěným v míse a od dalšího dne zabalenou v látkové plínce a umístěnou v malé misce. Tak se snadno přenášela, když jsem nesla Eliamka do koupelny na umytí v umyvadle.
Plínku jsme jednou či dvakrát denně vyměnili za novou, čistou. Nijak více jsme se o ní nestarali - neumývali ani nesolili, jak se často doporučuje. Neměli jsme pocit, že by to bylo potřeba. (Eli se narodil v zimě, v létě v teple by starání se o placentu bylo asi více nutné).

Během čtvrtého dne jsme se Zbynďou zacítili, že už bychom ji chtěli odpojit. (Už o pár hodin dříve jsem si vizualizovala, jak se již seschlý pupečník odloupl.) Zbynďova potřeba byla silnější a já ji chtěla respektovat. Chtěla jsem však, že počkáme, až starší synové večer usnou, abychom na to měli klid.
Po odchodu kluků do postele jsem chtěla jít Eliho, odpočívajícího na mém hrudníku, přebalit a objevila jsem pupečník odpojený. Pospíchala jsem do ložnice za zbytkem rodiny plná euforie. Všichni jsme se radovali a kluci, kteří do té doby Eliho tolik nevyhledávali a nekontaktovali (kromě seznámení těsně po porodu) ho začali pusinkovat a chtěli ho chovat.

Až nyní, po jeho dokončeném lotosovém porodu, ho opravdu přijali jako skutečného nového člena rodiny.
Dny, co byl Eliam ještě spojený se svojí placentou, jsem vnímala jako by byly zahalené v jakémsi oparu klidu. Přišlo mi, že Eli nevyklouzl do tohoto světa střemhlav, ale že se díky připojení k placentě postupně pomalu adaptoval.

Tak, jak pupečník usychal, tak se on více a více probouzel a přivykal na nové životní podmínky. Jako kdyby ze světa v prenatálu do toho našeho přicházel pomalu ve svém tempu. I já díky tomu více odpočívala a měli jsme důvod být spolu téměř neoddělení a přitulení.

Tento článek píši krátce po uplynutí tří měsíců. Eliam je stále stejně klidné a spokojené miminko.

Důvody nepřestřihávání pupečníku a čekání až odpadne sám, které se uvádějí ve výše zmíněné knize, záměrně neuvádím. Na každého můžou zapůsobit jinak. Doporučuji si knihu přečíst nebo vyhledat informace na internetu (například zde).

Žádné komentáře:

Okomentovat

copyright © . all rights reserved. designed by Color and Code

grid layout coding by helpblogger.com