Za poslední 2 roky jsem prošla neuvěřitelnou transformací. Změny ve stravování, v pohledu na svět, v hodnotách, … V něčem jsem se navrátila k tomu, co jsem cítila před mnoha lety, ale co jsem si rozumem vysvětlila, že to "mám mít jinak", v některých věcech "jsem se našla" - ucítila jsem, že s tím rezonuji, spoustu věcí "mi došlo".
Tato moje transformace započala na konci 1. trimestru mého druhého těhotenství, od té doby jsme přečetla nespočet knih (odhaduji že v průměru 2-3 do měsíce) a cítím, jak se každým dnem "posouvám" - směrem dopředu.
Vše začalo po shlédnutí dokumentu Cukr Blog, který poukazuje na to, jak moc se rafinovaný cukr objevuje v našich životech (aniž bychom o tom vždy věděli) a jak moc je to špatně. Byly zrovna Vánoce a my se u tácu s cukrovím (jak jinak než s hromadou cukru) rozhodli ze dne na den s průmyslově vyráběným cukrem v naší domácnosti skoncovat.
A pak se to na nás začalo valit jako lavina – lepek, kravské výrobky, kosmetické a úklidové přípravky plné chemie, jednorázové obaly, igelitové sáčky a tašky, plast v kuchyni, nadměrná konzumace masa, chemické postřiky, zbytečné nakupování a hromadění věcí, …
OD NAUČENÉ MASOŽRAVKYNĚ K VYTOUŽENÉ BÝLOŽRAVKYNI
Odjakživa jsem měla vřelý vztah ke zvířatům. Nikdy jsem nesouhlasila s jejich zneužíváním. Je v pořádku, když má někdo farmu s menším či větším počtem koz, prodává mléko, vyrábí sýry a jogurty, k tomu nabízí vajíčka od slepiček, pokud mu zrovna nějaká zbudou. Respektuje-li však koloběh přírody a potřeby zvířat (v zimě prostě slepičky vajíčka moc nenesou a kozy nedávají mléko, ale odpočívají, připravují se na nové jarní plození). V pořádku mi naopak nepřijdou velkochovy a masová produkce. Proto jsme si našli "naši" kozí farmu a zdroj na domácí vajíčka od opravdu šťastných slepiček a naučili jsme se, když je jich zrovna málo, nahrazovat je třeba při pečení lněným semínkem. Nákup kravského mléka omezujeme na minimum a kupujeme bio farmářské. Kde to jde, tam jsme ho nahradili mléky rostlinnými, které si sami (jednoduše) vyrábíme. Maso jíme maximálně 1-2x za týden, a i to máme z malých chovů. Když je čas porážky, farmář domluví rozvoz/vyzvednutí a my si uděláme zásoby do mrazáku. I když jsem od dětství měla problém s pojídáním masa, věřila jsem okolí, že je důležité ho konzumovat, a tak jsem se ho "konzumovat snažila". Nyní jsem se ale začala řídit svými tělem, a to mi říká, že ho moc často jíst nepotřebuje. Ani naše babičky neměly maso na talíři každý den. V letních měsících už vůbec ne. Proč je masa takový přebytek, proč ho "vyspělá" společnost jí tak moc ve velkém? Domorodci si uloví zvíře, když mají opravdu hlad, a ještě mu poděkují a využijí ho celé, neplýtvají.
OD PRŮMYSLOVĚ ZPRACOVANÝCH POTRAVIN ZE SUPERMARKETŮ K EKO SEZÓNNÍMU JÍDLU OD FARMÁŘŮ
Nikdy mě nebavilo nakupování v supermarketech, vždy jsem se snažila čas v nich strávených snížit na minimum, ale chodila jsem tam, a to dost často. Pro ovoce a zeleninu, pro nejrůznější slazené jogurty, balené sýry, rohlíky, polévky z pytlíku, sáčkové čaje, pizzu z mrazáku, kečupy a jiné chemo omáčky, sem tam něj
V našem jídelníčku jsme také výrazně omezili bílou mouku – mouku, která je zbavena veškerých živin a vlákniny, která pouze zalepuje střeva. Pečivo si moc nekupujeme, raději si sami upečeme chléb v domácí pekárně nebo muffiny či koláč. To vše z mouky celozrnné - špaldové, žitné, pohankové, rýžové, ...
OD CHEMIE K BABSKÝM RADÁM
Přechod od všemožných lahviček plných chemie na všemožné části těla k obyčejnému přírodnímu mýdlu jsem popsala v článku Na tělo bez chemie. Stejně tak, jak ocet nahradil celou naši dřívější početnou sbírku nejrůznějších chemo prostředků na úklid (článek zde). Skoro se mi až nechce věřit, co všechno jsem nakupovala a co všechno jsem potřebovala, teda myslela si, že potřebuji - vlivem reklamy a okolí. Jak moc jsme tím zatěžovali životní prostředí i naše tělo. Přitom je tak jednoduché tyto věci vůbec nevpustit do našich domovů, stačí si opět vzpomenout na naše babičky.
OD HROMADY IGELITEK K SÍŤOVCE
Všemožně se bráníme pouštět si domů také jednorázové obaly (hlavně ty plastové). Je to jen pár let zpátky, co jsem se rozčilovala v Albertu, kvůli tomu, že jim došly tašky za korunu a nemůžou mi jich několik dát. Nyní si raději danou věc nekoupím, než abych ji musela dát do igelitového sáčku. Naprosto je bojkotuji, stejně tak i potravinové fólie a igelitky. Plast lze v našich domácnostech bez problémů nahradit, také to není tak těžké (více v článku zde). Na nákup dnes nevyjdu bez "staré dobré" síťovky nebo látkové tašky.
Z SHOPAHOLIČKY MINIMALISTKOU
Igelitové tašky jsem začala odmítat všude v obchodech. Dříve jsem nakupovala hodně - a hodně do igelitek. Skoro každý měsíc nové boty, sem tam kabelku, triček nebylo nikdy dost. Až jsem objevila kouzlo minimalismu (více zde). Není mi nyní lhostejný ani původ oblečení - jak je možné, že k nám triko putuje z jiného kontinentu a stojí 100,-Kč? Dostal vůbec ten, kdo se na jeho vzniku podílel, férově zaplaceno? Je vyrobeno z ropy nebo z kdo ví čím postříkané bavlny? Proč se sem vůbec takové zboží dováží, to ho u nás nedokážeme vyrobit? Na nelogičnost cestování z kontinentu na kontinent (a mnohdy i zpět) narážím však všude, kam se podívám. A tak jsem přestala nakupovat zbytečnosti a věci v akci. Než si něco nového pořídím, pořádně si promyslím, jestli to opravdu potřebuji a pokud ano, hledám způsoby, jak nepodporovat to, s čím nesouhlasím. Věci raději z druhé ruky než úplně nové, boty kvalitní kožené nebo veganské a nejlépe fair trade, oblečení z eko bavlny a ideálně vyrobené u nás.
Z MĚSTSKÉ HOLKY DUŠÍ VENKOVANKA
Neměla jsem ráda zimu. Teda v dětství ano, pak mě to přešlo. Koukala jsem na ni čistě z mého sobeckého pohledu - je mi zima a nelyžuji, takže mě nebaví. Teď v ní ale vidím tu logiku, jakou má příroda všude. Přijala jsem ji a najednou mi zima není. Stejně tak jsem se jako teenager nerada hrabala v hlíně, nechtěla jsem rodičům pomáhat na chalupě na záhoncích. Nyní je to jedna z mých oblíbených činností. Každé přímé setkání s matkou zemí a přírodou obecně mě neskutečně nabíjí energií a uklidňuje zároveň. Stačí malá procházka mezi stromy a všechny případné dosavadní problémy se rázem změní v naprosté zbytečnosti. Stačí chvilku pobýt venku v zeleni a vše je rázem zalité sluncem, i když zrovna nesvítí. Myslela jsem si, že jsem městská holka, že bych na venkově žít nemohla, ale nyní tam čím dál radši "utíkám".
OD WORKHOLIČKY K POŽITKÁŘCE
Dříve jsem neuměla moc odpočívat. Každou chvilku jsem se snažila něčím vyplnit - alespoň vzděláváním se nebo četbou, když už ne vyděláváním peněz. Všechny moje aktivity mě bavily, postupně jsem ale objevila kouzlo i v "nic nedělání" - sedět a koukat... a kochat se a užívat si přítomného okamžiku. A nemít z toho špatný pocit, že něco promarňuji. Umím si více užívat obyčejných věcí než před pár lety. Dopřávám si často "pohodičku" a naučila jsem se nikam nespěchat - nechat věci, ať plynou samy, nikam je netlačit... nikoho nikam netlačit. Více přemýšlet než slepě následovat, ale někdy zase moc nepřemýšlet a více naslouchat své intuici. Více být než mít.
Australští původní obyvatelé Aboridžinci neslaví žádné jmeniny ani narozeniny, slaví v okamžiku, kdy sami poznají, že se ve svém vývoji (mentálním) posunuli, a tak je tedy co slavit s ostatními. Každý si o tom sám rozhodne (doporučuji knížku Poselství od protinožců od Marlo Morgan). Cítím to podobně a chce se mi slavit.
Žádné komentáře:
Okomentovat