Limity a omezení máme pouze ve vlastní hlavě

Neumím šít, nedokázala bych někoho ostříhat a vůbec nerozumím zahradničení. To byla pravda před pár lety, nyní je to takto: Ušila jsem synům adventní kalendáře, pravidelně stříhám manžela a sousedé za mnou chodí pro rady ohledně zahradničení.


Limity a omezení máme pouze ve vlastní hlavě. Dokážeme vše, co si umaneme. Nic není nemožné a co byla pravda včera, nemusí být pravda dnes.


Nevěřme okolí a ani naší hlavě, že něco neumíme nebo nedokážeme. Věřme svému srdci, břichu, pocitu. Pokud ucítíme, že chceme něco vyzkoušet, pustit se do něčeho nebo se něčemu naučit, nedejme prostor rozumu, který má hned nespočet důvodů proč NE. Prostě se do toho dejme.
Že to neumíme? Právě proto se do toho dejme! Jak říkám svým kurzistkám na lekcích tance: "Vše je o natančených kilometrech" a platí to pro každou aktivitu.


Co jsem se začala řídit heslem "Každý den něco poprvé" a s tím spojeným výraznějším vystupováním ze své komfortní zóny, mám chuť zkoušet nové věci a hlavně se učit stále něčemu novému.

Vědomé rozhodnutí, že umím

V naší rodině byla vždy má starší sestra 'ta šikovná na ruce', já byla ta 'nešikovná'. A tak jsem se také brala. "Já neumím šít.", "Nikdy bych nedokázala obsluhovat šicí stroj.", myslela jsem si a říkala jsem to i nahlas. Vrcholem mého šicího umu (tedy neumu) bylo ručně opravit (tzv. zaštupovat) menší díru ve švu oblečení.

"Umím šít!" Řekla jsem si před pár týdny. Z chalupy jsem si přivezla šicí stroj po mamce, ta mi při jedné návštěvě u nás ukázala co a jak a já začala šít. Já! A moc mě to baví. 48 sáčků k adventním kalendářům je dobrý důvod pro našité kilometry. :-)


"Nemůžu tě ostříhat, jsem levá." odpovídala jsem mému muži na jeho prosby, ať ho ostříhám, ať nemusí ke kadeřníkovi. No, a jednou mě přemluvil a dopadlo to dobře. Od té doby jsem jeho osobní kadeřnice. Já! Stříhala jsem i našeho syna, když měl krátké vlasy, stříhám našeho psa - bišonka (to se také počítá) a dokonce se stavila už i kamarádka na zastřihnutí konečků. Ke mně! :-)

Jako dítě ani jako dospívající jsem neměla ráda zahradničení. Ano, kdo ho v tomto věku rád má?! Do nedávna jsem nepěstovala ani bylinky v květináči, kytky doma jsem měla jen 2 - takové, které "přežijí všechno" a celkově stromy ani květiny mně nic moc zvláštního neříkaly. Vše se změnilo před pár lety s pořízením našeho domku se zahradou. Najednou jsem začala více vnímat přírodu, její krásu v jednotlivých ročních obdobích a hlavně mě chytlo pěstování - radím sousedkám (já!), jak na rajčata, aby se jim dařilo stejně jako těm našim, rozdávám mnou vypěstované sazeničky, dělíme se o zkušenosti. Naši zahrádku rok od roku více a více zaplňujeme záhonky.


Kdyby mi někdo před pár lety řekl (nebo kdybych já někomu před pár lety řekla), že se naučím šít na stroji, že budu schopná někoho ostříhat a že za mnou budou jiní chodit pro rady ohledně zahradničení, rozesmálo by mě to a nevěřila bych. A světe div se...

Všechno jde, když se chce. Jen to chtění je často zastíněné strachem, dogmaty, starými pravdami. Je obohacující je bořit.

Neumím zpívat! Už od dětství mi to bylo vštěpováno do hlavy. Před pár měsíci jsem začala pravidelně každý den zpívat mantry a najednou se můj hlasový projev zlepšuje! Že by ze mne nakonec byla zpěvačka!? :-D


4 komentáře:

  1. Souhlasím. 😃 Já žila celý život v paneláku, měla velký strach ze psů a neměla doma ani rybičky jsem si neuměla představit život na vesnici. A teď bydlíme na samotě u lesa, starám se o kočku, velkého psa a ovce. 😃

    OdpovědětVymazat

copyright © . all rights reserved. designed by Color and Code

grid layout coding by helpblogger.com