Je 5 hodin ráno, nemůžu znovu zabrat, vlhnou mi oči a mám pocit, že se z toho potřebuji vypsat. Těžko říct, jestli tento článek pošlu do světa, ale musí to ven skrze řádky.
Je mi smutno, ale jsem smířená. Máme už dva spokojené zdravé kluky, radosti tedy dostatek.
Neberu potrat jako tabu. Nechci, aby to bylo něco, o čem se nemluví, abychom to tutlali - že se to jako nestalo. Statisticky takto končí každé 3. těhotenství - to v našem případě přesně sedí.
Oplakali jsme si to (a ještě opláčeme) - já, Zbynďa i Timonek - starší syn. V jeho 5 letech dalšího sourozence "na cestě" už dost vnímal a prožíval. Často mluvil o tom, že "maminka má v bříšku miminko", hladil ho, mluvil na něj, těšil se.
Naši ztrátu rychle pochopil - obrečel ji. Jeho smutek byl intenzivní, ale velmi rychlý. Vyptával se poté, na co potřeboval (proč, kde je,..?) a během večera to ještě párkrát zmínil. Už ale bez slz. "Maminko, ty nesmíš plakat.", "Tatínek zasadí další semínko.", Maminko, zamávala jsi miminku?!" - zamávali jsme mu tedy všichni společně. Timonkovy reakce byly dojemné a krásné!
V nemocnici, při vyřčení verdiktu doktorem, jsem byla klidná. Smutná, ale klidná. Svět je plný absurdit - u Apolináře každý den v jedné části budovy provádějí pacientkami vyžádané interrupce a v další části se snaží jiným pomoci s vytouženým umělým oplodněním. Vypráví nám to porodní asistentka. Svěřila se také, že má 3 děti, ale že mezi prvním a druhým potratila 5x.
Děje se to. Stále více si uvědomuji, jak jsme my ženy statečné, co všechno vydržíme, co musíme zvládnout.
Je zvláštní pocit, když nám v těle vzniká nový život a stejně tak, když zanikne - když se ve vás odehrává něco, co smíte jen pozorovat, ale nic s tím nenaděláte, jen čekáte, jak to dopadne.
Je zvláštní pocit, když nám v těle vzniká nový život a stejně tak, když zanikne - když se ve vás odehrává něco, co smíte jen pozorovat, ale nic s tím nenaděláte, jen čekáte, jak to dopadne.
Jsem vděčná svému tělu za to, že se s tím s největší pravděpodobností vypořádalo samo - je úžasné.
My všechny ženy jsme úžasné.
Potrat se už z našeho rodinného života nevymaže. Stalo se. Na gynekologii budu muset uvádět do kolonek "porody: 2", "potrat: 1" - ta představa se mi malinko nelíbí. S miminkem jsme se však rozloučili a má-li se k nám za čas připojit jiné, připojí se.
Vše je tak, jak má být, vše je v pořádku.
Evčo prošla sem si tím také a soucítím. Přeju ti pevné nervy!
OdpovědětVymazat