Jak mluvíme s dětmi

Proč děti neprosíme a neděkujeme jim, proč jim jen rozkazujeme a vyhrožujeme, proč se na ně více nesmějeme, proč je nenecháváme hrát si tak, jak sami chtějí, ale naopak se jejich činnosti snažíme řídit?

Při návštěvě dětského hřiště ve Frýdku-Místku, kde jsme byli před pár dny na pracovním výletě, jsme byli svědky jednání jedné maminky s asi tříletým chlapečkem, ze kterého mi vůbec nebylo dobře ☹

„Nelez tam, nebo spadneš na čumák.“
„Opovaž se.“
„Patří ti to, já ti říkala, že to nemáš dělat.“
„Ty jsi ale nervák.“
„Jdeme domů, ven budeme chodit, až se budeš umět chovat.“
„Chceš dostat po prdeli? Nechceš, co? Tak toho nech!“

Toto všechno během asi jen 5ti minut. Ani jednou se na něho neusmála. Ten chlapeček nic zvláštního nedělal, jen se nechtěl v sedě houpat na houpačce, chtěl ji houpat sám rukama, a když mu v tom maminka chtěla bránit, trochu se zlobil. Nebo chtěl sjet po skluzavce, na které byly kapky od deště. Také se vůbec nesmál. ☹  

Nerada chodím na dětská hřiště právě z tohoto důvodu. Nechci přihlížet tomu, jak rodiče mluví se svými dětmi, jak se poměřují, co jejich děti umí a jak jim zasahují do hry. Často jim dělají osobní asistenty, spoustu věcí zakazují a rozkazují. Ach jo.

Učím se (snažím se) komunikovat se svými syny jinak. Být jim parťákem, nejlepším přítelem, oporou. Někdy je těžké v klidu ustát jejich prozkoumání světa a hledání mantinelů, ale pomáhají mi v tom mé mantry, které máme vyvěšené doma na viditelném místě tak, aby se nám stále připomínaly. Jsou to tyto:

NEBÝT NIKDY PROTI SVÝM DĚTEM,
DĚTI JSOU Z NEBE.

Hodně mi otevřely oči dvě knihy:
Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše a děti jsou z nebe – John Gray,
Respektovat a být respektován – Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Tatjana Kopřivová.

Odnesla jsem si z nich hlavně toto:
- tak, jak se děti chovají, vychází z toho, jak se k dětem chováme my,
- pokud po dětech něco chceme a oni nespolupracují, pomůže se místo křiku držet 5ti bodů (přesně v tomto pořadí) - POŽÁDAT, VYSLECHNOUT, NABÍDNOUT ODMĚNU (ne sladkost, ale třeba dvě pohádky místo jedné na dobrou noc), DOKOLA S KLIDEM ALE DURAZNĚ ŽÁDOST OPAKOVAT a pokud předešlé nezafungují, DOPŘÁT DÍŤETI CHVILKU PRO SEBE (pomůcka – tolik minut, kolik mu je let),
- děti mají nárok na negativní emoce, nárok říci „ne“ nebo chtít víc. Neznamená to, že jim musíme vyhovět, ale netrestat je za tyto projevy,
- netrestat je vůbec(!),
- místo vyhrožování jim dát na výběr,
- je podstatná vnitřní motivace, ne vnější,
- nepoměřovat děti, nedávat jim nikoho za příklad a ani je samotné před někým nevyzdvihovat,
- lepší, než častá pochvala, je poskytnutí zpětné vazby,
- mluvit s dětmi s respektem, takovým stylem, který by byl příjemný nám samotným, nezesměšňovat je, nepodceňovat,
- MILOVAT JE ZA VŠECH OKOLNOSTÍ, NEPODMÍNĚNĚ!

První zmiňovaná knížka se čte sama, s druhou je to horší, ale vyplatí se!
Přála bych si, aby si je přečetli všichni rodiče. Svět by byl pak určitě plný vyrovnaných osobností, vstřícných mezilidských vztahů a usměvavých tváří. 

Máte jiné zkušenosti? Nebo nějaký tip na knihu? :) Jak se udržujete v harmonii vůči dětem a světu obecně?