Osvícená matka

"Působíš jako osvícená matka, ale v žádném případě to tak není." Řekla mi nedávno moje máma. Teda napsala mi to, do očí by mi to nejspíš nesdělila. Napsala mi také, jakou bych měla být ženou svému muži, co vše bych měla a neměla dělat. "Místo toho abys, ...", ach ta očekávání.

To by byl Zbynďa překvapený, kdyby najednou ze ženy, kterou si vybral a se kterou se rozhodl žít, byla jiná žena - podle představ mé maminky.

Zkouším si představit, jaké by to asi bylo, kdyby naše děti byly přesně takové, jaké je chceme mít my rodiče? Kdyby se chovaly přesně tak, jak požadujeme a dělaly, co my chceme. A cítily a chtěly vše tak, jak my (rodiče) považujeme za správné. Bylo by to určitě příjemné. Nic bychom neřešili, byli bychom v pohodě, my - rodiče.

Co ale náš osobnostní růst? Růst celé společnosti? Lebedili bychom si všichni v pohodlné bublině. Myslím, že bychom za chvilku i všichni vypadali stejně nebo alespoň velmi podobně. Vývoj by se pravděpodobně zastavil.

Vždyť právě díky našim dětem se stáváme lepšími.

Díky dětem a tomu, jak nám zrcadlí, na sobě můžeme pracovat, učíme se více respektovat, uznávat, bezpodmínečně milovat.
Děti nám ukazují, jak lze vnímat svět, co je důležité a co ne, udržují nás v přítomnosti.

Můžeme děti plácat přes ruce, snažit se zastavovat jejich emoce, rovnat je do škatulky, porovnávat podle tabulek nebo (a) jim diktovat co mají, nemají, smí, nesmí, "spi!", "nespi!", ... To vše pro naše pohodlí a status dobrého rodiče.
A nebo je můžeme nechat růst a sami vedle nich také růst.

'Odpustit' ve smyslu 'pustit', 'být' ve smyslu 'nezasahovat'.

Rozumím. Být pouhým pozorovatelem svých dospělých dětí, kterým už nemůžu dát zaracha nebo na zadek, když se chovají jinak, než mi je příjemné, může být mnohým značně nepohodlné. Uznávat, uznávat, uznávat. A důvěřovat. Kdo šanci být rodičem už dostal, ať nechá své děti chopit se role průvodců životem jejich dětí po svém. Ať je připraven dát radu, pokud si o ni děti řeknou, ale neradit bez vyžádání. Ať je tady stále pro ně, ale ne proti nim. To by se mi líbilo.

Jaké by to asi bylo, kdyby rodiče byli přesně takoví, jaké si je děti přejí? Jeví se mi to jako mnohem přínosnější varianta.

Nejsem osvícená matka. Jsem matka, která chybuje, za své chyby se nestydí a učí se z nich. Matka, která se ráda vzdělává, inspiruje, sdílí. Matka, která bezmyšlenkovitě nenásleduje všechny naučené vzorce.

Jsem přesně taková matka, kterou moje děti potřebují. Jasně, že jim nějaká  traumata zanechám, tomu se zřejmě vyhnout nelze (alespoň asi ještě ne naší generaci rodičů, snad těm příštím už ano).

Jak se píše ve Čtyřech dohodách (Don Miguel Ruiz): dělám vše nejlépe jak dovedu, ale ne lépe.