Nedávno jsem si s kamarádkou povídala o těhotenství. Je na konci prvního trimestru a není jí vůbec dobře. Já naštěstí obě mé těhotenství zvládla bez jediného zvracení, ale pamatuji si, jak jsem se nemohla dočkat, až se překlenu do druhého trimestru, tedy do „období, kdy se budu cítit skvěle, budu nejkrásnější a plná elánu.“ Tak se to totiž v každé knížce nebo článku o těhotenství psalo. Je pravda, že v tomto období jsem se cítila poměrně dobře, ale sama sobě jsem se vůbec nelíbila.
Se zmíněnou kamarádkou jsme se smály tomu, že rčení: „Těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy“ musel vymyslet chlap, že to moc krásné období není.
Pak jsem ale přišla domů a začetla jsem se do knihy Všechno o vašem dítěti od Andrey Homolové, kterou mi před několika málo dny půjčila jiná kamarádka. Četla jsem kapitolu o těhotenství a nemohla se od knihy odtrhnout.
Ne, že bych předtím nevěděla, že miminko v bříšku vnímá pocity maminky a ovlivňují ho, ale během autorčina podrobnějšího popisu vnímání ještě nenarozeného drobečka a jeho energetických vazeb na matku mi čím dál tím víc docházelo, že těhotenství krásné je! Je úžasné si prožít období, kdy nosíte v těle bytost, která je na vás doslova a do písmene navázaná – ať už po fyzické stránce pupeční šňůrou, tak i po mentální. Vše, co těhotná žena prožívá, prožívá i její miminko. Když se raduje, raduje se s ní, když je smutná, je i ono smutné, vnímá její hlas, hudbu, kterou poslouchá, pohyby, dech, její lásku. Nejde jen o to, NĚCO ODNOSIT a pak porodit na svět. To NĚCO je už po pár týdnech téměř hotovou lidskou bytostí a my ženy máme tu velikou zodpovědnost a zároveň dar, abychom těmto bytostem už od samého počátku (od početí) dávali maximum naší lásky a tím z nich „vytvořili“ milující, vnímavé, zdravé a vyrovnané osoby. Šťastné osoby!
Nikdy nezapomenu na fotku z ultrazvuku našeho staršího syna Timonka z 12tt (pro dosud netěhotné: 12tt = 12. týden těhotenství 😊 ). Už v takto raném stádiu to byl celý tatínek! Komukoliv jsme snímek ukázali, všichni reagovali stejně: „Celý Zbynďa“! A je to tak 😊 Od samého začátku mého těhotenství jsem nenosila v břiše NĚCO, ale NAŠE MIMINKO a od asi 5. měsíce se z „miminka“ stal „Timonek“. Mluvili jsme na něj, i o něm jeho jménem. Vnímala jsem ho tak, že je tu s námi, jen zatím ještě schovaný. Nepovažuji porod za moment, kdy dítě začne teprve až teď existovat, dítě existuje už několik měsíců předtím, jen je schované a „dopéká se“, aby bylo schopné na světě fungovat bez pupeční šňůry.
Nikdy se žádné těhotné maminky neptám: „Co to bude“? Nebo: „Co budete mít“? Protože to TO je MIMINKO, a NEBUDE, ale už JE.
Porodem psychické a energetické propojení maminky a miminka však nekončí, trvá ještě hodně dlouho. Dle slov autorky zmíněné knížky dochází k prvnímu citovému osamostatnění dítěte od matky kolem 7 let, tedy v období výměny zubů a další oddělení přichází v období pohlavní zralosti, tedy v době od 14 do 16 let. Zásadní propojení trvá tedy mnoho let. Je to logické, každý ví, že „děti nejvíce zlobí, když je vám blbě“. 😊
Vždycky jsem to tušila. Se svými syny mluvím od těhotenství telepaticky – v myšlenkách. Když byli ještě v bříšku, říkala jsem jim v duchu, jak se na ně těším, když v noci poplakávali, promlouvala jsem k nim a utěšovala je vnitřním hlasem, když jim není dobře, myšlenkami „vysílám objednávku“, že jsou zdraví a každý večer, když usnou, jim v tichosti děkuji za to, jací jsou a projevuji vděk za to, že jsou v pořádku a šťastní.
Nyní si ještě více uvědomuji, jak je důležité ovládat svoje myšlenky a vnitřní stavy. Díky zmíněné knize mi došlo, že děti vycítí opravdu všechno a můžeme jim nevědomky ubližovat.
Jak říká moje maminka: „Rodíme si svoje lidi“. Je krásné mít na světě spřízněné duše, bytosti, kterým jste po boku od jejich samotného počátku a je potřeba myslet na to, že tyto vazby nesmíme oslabovat. Dítě potřebuje spokojenou milující maminku a my díky dětem můžeme naše JÁ pozdvihnout.
Je úžasné být matkou a citové propojení se svými dětmi prožívat.
Když se narodil náš první syn a já ho po několika hodinách uslyšela plakat, přesně jsem věděla, že je to on i když jsem ho neviděla.
Jak je to možné?
Pravidelně se mi stávalo s druhorozeným synem, že spal na zahradě pod stromem v kočárku, a aniž bych viděla nebo slyšela, že se probudil, začalo mi téct mléko.
Jak je to možné?
Jsme prostě propojeni! A ještě dlouho budeme! A je to krásné! A stejně tak těhotenství je krásné, protože tím to všechno začíná! 😊
0
Se zmíněnou kamarádkou jsme se smály tomu, že rčení: „Těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy“ musel vymyslet chlap, že to moc krásné období není.
Pak jsem ale přišla domů a začetla jsem se do knihy Všechno o vašem dítěti od Andrey Homolové, kterou mi před několika málo dny půjčila jiná kamarádka. Četla jsem kapitolu o těhotenství a nemohla se od knihy odtrhnout.
Ne, že bych předtím nevěděla, že miminko v bříšku vnímá pocity maminky a ovlivňují ho, ale během autorčina podrobnějšího popisu vnímání ještě nenarozeného drobečka a jeho energetických vazeb na matku mi čím dál tím víc docházelo, že těhotenství krásné je! Je úžasné si prožít období, kdy nosíte v těle bytost, která je na vás doslova a do písmene navázaná – ať už po fyzické stránce pupeční šňůrou, tak i po mentální. Vše, co těhotná žena prožívá, prožívá i její miminko. Když se raduje, raduje se s ní, když je smutná, je i ono smutné, vnímá její hlas, hudbu, kterou poslouchá, pohyby, dech, její lásku. Nejde jen o to, NĚCO ODNOSIT a pak porodit na svět. To NĚCO je už po pár týdnech téměř hotovou lidskou bytostí a my ženy máme tu velikou zodpovědnost a zároveň dar, abychom těmto bytostem už od samého počátku (od početí) dávali maximum naší lásky a tím z nich „vytvořili“ milující, vnímavé, zdravé a vyrovnané osoby. Šťastné osoby!
Nikdy nezapomenu na fotku z ultrazvuku našeho staršího syna Timonka z 12tt (pro dosud netěhotné: 12tt = 12. týden těhotenství 😊 ). Už v takto raném stádiu to byl celý tatínek! Komukoliv jsme snímek ukázali, všichni reagovali stejně: „Celý Zbynďa“! A je to tak 😊 Od samého začátku mého těhotenství jsem nenosila v břiše NĚCO, ale NAŠE MIMINKO a od asi 5. měsíce se z „miminka“ stal „Timonek“. Mluvili jsme na něj, i o něm jeho jménem. Vnímala jsem ho tak, že je tu s námi, jen zatím ještě schovaný. Nepovažuji porod za moment, kdy dítě začne teprve až teď existovat, dítě existuje už několik měsíců předtím, jen je schované a „dopéká se“, aby bylo schopné na světě fungovat bez pupeční šňůry.
Nikdy se žádné těhotné maminky neptám: „Co to bude“? Nebo: „Co budete mít“? Protože to TO je MIMINKO, a NEBUDE, ale už JE.
Porodem psychické a energetické propojení maminky a miminka však nekončí, trvá ještě hodně dlouho. Dle slov autorky zmíněné knížky dochází k prvnímu citovému osamostatnění dítěte od matky kolem 7 let, tedy v období výměny zubů a další oddělení přichází v období pohlavní zralosti, tedy v době od 14 do 16 let. Zásadní propojení trvá tedy mnoho let. Je to logické, každý ví, že „děti nejvíce zlobí, když je vám blbě“. 😊
Vždycky jsem to tušila. Se svými syny mluvím od těhotenství telepaticky – v myšlenkách. Když byli ještě v bříšku, říkala jsem jim v duchu, jak se na ně těším, když v noci poplakávali, promlouvala jsem k nim a utěšovala je vnitřním hlasem, když jim není dobře, myšlenkami „vysílám objednávku“, že jsou zdraví a každý večer, když usnou, jim v tichosti děkuji za to, jací jsou a projevuji vděk za to, že jsou v pořádku a šťastní.
Nyní si ještě více uvědomuji, jak je důležité ovládat svoje myšlenky a vnitřní stavy. Díky zmíněné knize mi došlo, že děti vycítí opravdu všechno a můžeme jim nevědomky ubližovat.
Jak říká moje maminka: „Rodíme si svoje lidi“. Je krásné mít na světě spřízněné duše, bytosti, kterým jste po boku od jejich samotného počátku a je potřeba myslet na to, že tyto vazby nesmíme oslabovat. Dítě potřebuje spokojenou milující maminku a my díky dětem můžeme naše JÁ pozdvihnout.
Je úžasné být matkou a citové propojení se svými dětmi prožívat.
Když se narodil náš první syn a já ho po několika hodinách uslyšela plakat, přesně jsem věděla, že je to on i když jsem ho neviděla.
Jak je to možné?
Pravidelně se mi stávalo s druhorozeným synem, že spal na zahradě pod stromem v kočárku, a aniž bych viděla nebo slyšela, že se probudil, začalo mi téct mléko.
Jak je to možné?
Jsme prostě propojeni! A ještě dlouho budeme! A je to krásné! A stejně tak těhotenství je krásné, protože tím to všechno začíná! 😊
