Sousedský komunitní život

Bydlíme na sídlišti Solidarita v Pražských Strašnicích. Nejedná se o klasické sídliště vysokých panelových domů s minimem zeleně, ale o architektonickou památku postavenou na přelomu 40. a 50. let. Seskupení asi 600 řadových domků, několik bytovek, škola, školka, hřiště, restaurace, divadlo, park a všude stromy – hodně stromů. 😊

Jeden z řadových domečků je náš - 3 patra, předzahrádka a menší zahrádka. Z venku se všechny tyto domky zdají malé, ale zdání klame. Máme dokonce 3 koupelny 😊 Původně byly všechny řadičky úplně stejné, nyní však co domek, to unikát – jak zvenku, tak uvnitř. Baví nás se se sousedy navzájem navštěvovat a poznávat, jaké to kdo doma má. Člověka by nikdy nenapadlo, co s půdorysem 4,2x11,5m jde všechno vymyslet. Stejně tak předzahrádky a zahrady. Baví mě kroužit mezi jednotlivými řadami domků a prohlížet si je z venku. A to už takto kroužím téměř 5 let.

Na Solidaritě bydlíme teprve 2,5 roku, do této oblasti jsme se zamilovali ale už o několik let dříve (o tom, jak se nám tu podařilo sehnat bydlení v článku zde). Když Zbynďa jezdil náš domeček rekonstruovat, já byla s našim malým Timonkem v našem pidi bytě bez balkónu na sídlišti v Karlíně. Nemohli jsme se dočkat, až se budeme moci do Strašnic přestěhovat. Jednou pršelo, foukal silný vítr, Zbynďa seděl na rozpadlém schodě vedoucím z vybydleného domu, koukal na vysoký smrk na naší zahrádce a do telefonu mi říkal: „Tady je tak krásně i když je hnusně.“ A tak to cítíme stále.

Bydlíme v blízkosti širšího centra Prahy (na tramvajovou zastávku to máme chůzí 1 minutu a poté 20 minut jízdy na Václavák), přitom ale ruch silnice vůbec neslyšíme ani nevidíme, na zahrádce hned za okny nám poletují nejrůznější druhy ptáků a sem tam projde kolem nějaká místní kočka. Ještě mít slepice, a byli bychom jak na vesnici. 😊 Když nás někdo navštíví poprvé, nevěří, že jsme v Praze.

Jsme v bezprostředním kontaktu se sousedy, a to nám maximálně vyhovuje. S našimi nejbližšími sousedy si dáváme znamení klepáním na zeď, kafíčkujeme na předzahrádce nebo popíjíme víno na terase s tím, že není ani třeba odejít z té své. Máme mezi sebou ploty, ale ty nám nebrání v tom, abychom si mohli povídat i přes ně, když se nám chce zůstat každému u sebe doma. Přes plot si i přehazujeme děti na hlídání, podáváme na ochutnání, co kdo upekl a nebo co kdo potřebuje (od nářadí po vajíčka). Dělíme se o vlastní úrodu, vyměňujeme sazeničky či tipy na pěstování a v létě si rozdělujeme služby na zalévání, když je potřeba. Pomáháme si.
V blízkém kontaktu jsme však také i s o něco vzdálenějšími sousedy. Našla jsem se v pořádání sousedských sešlostí. Jsem společenské plemeno (stejně jako náš bišonek Damián) 😊 Baví mě k nám sezvat sousedy a společně oslavit něčí narozeniny, Vánoce, anebo se potkat prostě jen tak. Někdy posedíme jen třeba v 6 lidech a jindy se nás sejde i víc jak 20 - ve všech věkových kategoriích (není výjimkou, že nejmladšímu byl 1 rok a nejstarší 90 let). Každý přinese něco dobrého k jídlu nebo pití a jsme spolu. Taková setkání se nekonají jen u nás doma, pořádá jej u sebe více sousedů. Scházíme se na odpolední čaje i venkovní grilování. Dokonce i Štědrý den po rozbalování dárků trávíme u jedněch z nich.

Komunitní život se s několika sousedy snažíme rozvíjet i v rámci celého sídliště. Několikrát za rok se konají akce pro všechny obyvatele – buď venku v parku, nebo v divadle (Strašnické divadlo nám pro komunitní aktivity poskytuje výborné zázemí).
Pikniky (bezodpadové!), slavnosti, akce pro děti. Součástí je vždy tzv. Stůl pro Solidaritu - kdo co napeče nebo uvaří, přinese a nabídne ostatním.
Zapojuje se i místní Cheese market, vinárna či restaurace, nechybí koncert – většinou nějakého místního hudebního seskupení, sousedské divadlo (moje mamka se Zbynďou nacvičili a předvedli už 2 loutkové pohádky) nebo bazárek.
Vyrobíme letáky, rozvěsíme po okolí a vhodíme do schránek. Sousedy zveme také osobně a funguje nám i skupina na Facebooku.


Je to moc fajn, takto se potkávat. Mít mezi sousedy opravdu blízké lidi. Tak blízké, že je považujete za rodinu.




Máte to také tak? Nebo své sousedy často ani neznáte? Většinou stačí poměrně málo k seznámení nebo sblížení. K uspořádání takové akce postačí menší společný prostor - nejlépe v létě venku, nebo u sebe doma a pozvat několik lidí - ať už přímo nebo prostřednictvím sociálních sítí. Dobrým "spojovatelem" jsou také psi nebo děti. 😊 Již několikrát jsme se díky našim dětem neplánovaně připojili k něčí narozeninové oslavě konané v parku (kam jsme se šli pouze projít) a jsme v kontaktu s některými místními pejskaři.


0

Práce nebo poslání

Záměrně se u sebe vyhýbám slovům „práce“ a „muset“. Práce pro mě znamená něco, co je DŘINA, co se dělat MUSÍ. Když se mě někdo zeptá, jestli „chodím do práce“, odpovídám, že ne, že „chodím za zábavou“. 😊 Jsem si paní svého času (pokud mi ho tedy zrovna neřídí mé děti), dělám to, co mě baví, naplňuje mě to a nabíjí. Nepracuji, dělám své poslání.

Naše povolání by mělo být našim posláním. Když si dopřejeme chvilku pro sebe a necháme mluvit svoji intuici, řekne nám, co chceme a co ne. Každý jsme na světe kvůli něčemu, všechno se děje pro něco. Pokud nedělá někdo to, kvůli čemu se narodil, MUSÍ to za něj dělat někdo jiný a to je škoda.

Já jsem tu proto, abych učila lidi tančit, probouzím v nich lásku k pohybu, dávám jejich pohybům ladnost, zvyšuji jejich sebemínění - jsem lektorkou tance.

Tančit jsem začala „až“ ve 14 letech, ale tak mě to pohltilo, že jsem téměř od začátku věděla, že tancováním se budu jednou živit. Moji rodiče nebyli, co jsem na světě, zaměstnaní. Podnikali, a tak si svůj profesní život řídili sami. Bylo a je pro mě NORMÁLNÍ, že jim jejich čas nikdo neřídil, tak proč by ho někdy někdo měl řídit mě?!

V tuto chvíli vedu pravidelně 6 tanečních lekcí týdně v Centru tance – působím tam už 10 let – jedná se o výborné taneční studio se skvělým zázemím a s rodinnou atmosférou (a to se jedná o opravdu veliké studio!). 3x v týdnu si odskočím odpočinout od svých dvou synů, odreagovat se mezi příjemné lidi, zapracuji na svém těle, posílím sebevědomí, a ještě za to dostanu zaplaceno – co víc si přát! Baví mě komunikovat a seznamovat se s novými lidmi – mezi svými kurzisty jsem našla třeba svoji doktorku, architektku, která nám navrhla přestavbu našeho domečku, stavaře, který nám ho zrekonstruoval, a i velmi blízké kamarádky. Mám možnost se umělecky realizovat – stavět choreografie, stříhat hudbu, vymýšlet taneční kostýmy. Svůj rozvrh hodin si stanovuji sama, a i když se jedná o pravidelné lekce, mohu požádat některého z kolegů lektorů, aby za mě, když je třeba, hodiny odsuploval. Jsem zodpovědná ke svým kurzistům, ale pokud se rozhodneme na pár dní nebo týdnů odcestovat, není to žádný problém.

Díky mé práci snů, tedy mému poslání, mám spoustu času věnovat se rodině, domácnosti, přátelům, komunitnímu sousedskému životu, cestování, vzdělávání se a dalším aktivitám, které můj život obohacují. Například jsem za poslední rok a půl, tedy od narození mého druhého syna, přečetla už více jak 30 knih. 😊

Znáte pojem „práce na hovno“? Je to práce, která nemá žádný užitek, někdy dokonce i škodí. Rychlý test, jestli takovou práci náhodou nevykonáváte: byl by někdo smutný, kdybyste s vaší prací skončili? Já věřím (vím), že má práce není „na hovno“. 😊

Co vy? Pracujete nebo se věnujete svému poslání?




0

Zbavujeme se plastu

Snažíme se omezovat plasty kolem nás, hlavně ty jednorázové. Kvůli našemu zdraví i kvůli zdraví planety. Mám opravdu velký problém s igelitovými sáčky – raději si něco nekoupím (když nemám náhodou po ruce svoji síťovku nebo látkovou tašku), než aby vznikl další zbytečný odpad. V obchodech na mě často překvapeně koukají prodavači, že odmítám jimi nabízené igelitky a stále ještě někteří členové naší rodiny úplně nechápou můj vzdorující výraz, když přinesou něco v „igeliťáku“ do mé domácnosti. Nějak ale věřím, že podobný postoj, který mám k těmto naprostým zbytečnostem, bez kterých by bylo světu lépe, zaujme postupně více a více lidí. Jsem optimistka. Nevím, jestli je to tím, že se pohybuji v okruhu podobně smýšlejících lidí (vrána k vráně sedá), ale mám pocit, že doba plastová je již za svým vrcholem.

Rozhlédli jsme se doma kolem sebe, něco jsme načetli, trochu zagooglili a také se inspirovali od přátel. Kde to šlo, tam jsme se plastu (alespoň částečně) zbavili a co nám chybělo, to jsme nahradili bambusem, sklem nebo nerezem. Šlo nám hlavně o to, s čím jsme v bezprostředním blízkém kontaktu, tedy převážně o kuchyňské vybavení.

Naši kuchyň jsme očistili od nejrůznějších umělohmotných „udělátek“ a „zlepšovadel“, ponechali jsme si to, co bylo ze dřeva, nerezu, porcelánu, skla, …. Dost v tomto pomáhá naše „najíždění“ na minimalismus. Máme ještě velký kus cesty před sebou, ale každý takový počin, kdy se zbavujeme zbytečností a věcí, které zrovna nejsou zdravotně nezávadné (nejenom plast, ale i hliník a teflon je prý zdraví nebezpečný) je „nakopávající“ – vždy mě to nabije velkou dávkou energie.

Je dobré si pomoci Paretovým pravidlem, podle kterého vychází 80% následků z 20% příčin. V domácnosti tak v 80% času používáme pouze 20% z našich věcí. Přeberte vaši kuchyň, vyřaďte věci, které jste dlouho nepoužili a ty schovejte. Pokud vám po dobu jednoho měsíce nebudou chybět, zbavte se jich – pošlete je dál. To samozřejmě platí nejen pro kuchyň. 😊

Tipy na nákupy:
skleněné lahve na vodu: ručně foukané v Česku, lehké a vysoce odolné (s doživotní zárukou na rozbití), v několika velikostech,
nerezové termosky s brčkem pro děti na cesty: výborně těsní a jednoduše se udržují čisté,
kelímek pro děti na pití doma: z bambusu a rýžových zrn,
houbička na nádobí: sice vyrobená částečně z PETek, ale recyklovaných a má prý dlouhou životnost – lze prát v pračce(!),
zubní kartáčky: bambusové – 100% přírodní, 100% rozložitelné v přírodě. Také i pro děti.

Tip na skladování potravin:

Většinu jídla skladujeme ve sklenicích, do kterých jídlo i rovnou nakupujeme.
Více o našem bezobalovém nakupování zde.

Proč neskladovat jídlo v plastu:
https://www.prokondici.cz/jidlo-v-plastove-krabicce-co-bychom-meli-znat/

Jak jste na tom vy? Jaký je váš postoj k jednorázovým plastovým obalům?

__________________________________________________________________________________________________________________

Tento článek je "výcucem" z kapitoly Omezování plastu v domácnosti z mého téměř 60 stránkového eBooku:
EBook vznikl po mém několikaletém objevování, po několikaměsíčním nošení v hlavě, několikatýdenním dávání na papír a datlování do počítače.

Pořídit si jej můžete ZDE - díky, že v tom jedete se mnou :)

S láskou Eva Severin Šporcová
0

copyright © . all rights reserved. designed by Color and Code

grid layout coding by helpblogger.com